Už léta má zpěvák Mike Patton pověst geniálního šílence a nevyzpytatelného umělce, který tvoří svá alba napříč žánry a žádné mantinely pro něho neexistují. V domovských Faith No More je jeho umělecký duch krocen základní trojicí Billy Gould, Mike Bordin a Roddy Bottum, takže se přece jen musí hrát podle nějakých (ovšem dost volných) pravidel. Proto své leckdy schizofrenní hudební nápady realizoval vždy v jiných projektech, ať už je to Mr. Bungle, Fantômas, Tétéma, Peeping Tom nebo Tomahawk. V rámci těchto part vždy předkládal velice svéráznou hudbu, poletující v nekomerčních sférách od jazzové alternativy po thrash metal, což sice řada fanoušků Faith No More ne zcela pochopila, ale i ten největší rejpal musel uznat, že podobně šílenou hudbu nikde jinde prostě slyšet nelze.
Pokud vynecháme kultovní Mr. Bungle, s nimiž v osmdesátých letech (ještě před Faith No More) začínal, jeho nejúspěšnějším bočním projektem byli vždy Tomahawk. Ty rozjel přesně před dvaceti lety, když se spojil s kytaristou The Jesus Lizard Duanem Denisonem a výsledkem byla těžko uchopitelná debutová deska, o níž se na jednu stranu mluvilo jako o geniální nahrávce a na straně druhé jako o neposlouchatelném šramlu, který využíval postupů alternativní hudby, post-punku, hlukových stěn noise rocku a progresivního metalu. Další alba „Mit Gas“ a „Anonymous“ tento styl prohlubovala, ovšem když se Tomahawk po nejdotaženější nahrávce „Oddfellows“ rozpadli, řada příznivců tohoto tahu litovala. Tahle kapela byla totiž ze všech Pattonových projektů mimo Faith No More tou nejposlouchatelnější a nejlíbivější (pokud lze takové slovo v souvislosti s tímto zpěvákem použít), a tím možná také nejlepší.
Ten rozpad trval celých sedm let. A možná, kdyby nepřišla covidová pandemie, byli by Tomahawk minulostí ještě v těchto dnech. Jenže Patton je workoholik a proto v době zákazu koncertů bylo nasnadě, že svou někdejší kapelu přivedl znovu k životu. Jenže on sám také stárne a k tomu, co předváděl v devadesátých letech a první desetiletce tohoto milénia, už má docela daleko. Na konci loňského roku překvapil s Mr. Bungle, s nimiž vydal takřka čistokrevnou thrashmetalovou nahrávku, která sice byla znovu nahraným starým demem z osmdesátých let, ale nenabízela žádný prostor pro typické šílené experimenty. Na Pattonovy poměry byla vyloženě usedlá a vlastně tak se dá pojmenovat i comebackové dílo Tomahawk. Pryč jsou dávné stylové eskapády na pokraji příčetnosti, protože „Tonic Immobility“ je až nebezpečně bezpečná nahávka. A to je její největší problém, protože tahle kapela vždy těžila z nepředvídatelnosti. To je teď pryč.
Zbyl velice slušný rock/metalový základ zapuštěný hluboko v alternativě a silný závan Faith No More, což je díky Pattonově vokálu logické, ale v případě hlavního autora materiálu Duanea Denisona už méně. Jako kdyby Tomahawk poprvé ve své kariéře hráli na jistotu. Bere jim to jejich největší kouzlo, což do tvorby vpouští nebývalé množství rutiny. Podle toho zní také skladby samotné, úvod „SHHH!“ a „Valentine Shine“ působí až nebývale krotce, mírní se i sám Patton a nepouští se do obvyklého maniakálního řevu. I když pak Tomahawk přijdou s větší dávkou progrese v „Predators And Scavengers“, v níž je patrný dotyk dávného šílenství, a v „Doomsday Fatigue“ koketují s až postapokalyptickou atmosférou, pořád převládá pocit, že něco podobného (a navíc v energičtější podobě) bylo od téhle trojice možno slyšet v minulosti. Ani obvyklé experimenty „Tattoo Zero“ nebo „Howlie“, které jsou nejalternativnějšími věcmi na albu, nezní až tak ztřeštěně a proto možná nejlepší skladbou je závěrečná „Dog Eat Dog“, což je v podstatě typická hardrocková hitovka s jednoduchým, účinným riffem a sympatickým refrénem. Ale ruku na srdce, chcete od Tomahawk slyšet právě tohle, ať už je ta skladba sebelepší?
„Tonic Immobility“ je na poměry této kapely až moc normální deska. Není úplně špatná, řadu starých fanoušků dokáže uspokojit, ale bohužel dojem z ní je takový, že z muzikantů už vyprchalo mladické nadšení a chuť k nejrozličnějším šílenostem a experimentům. Už je to jaksi méně uvěřitelné, než jak tomu bylo u předešlých čtyř nahrávek.
|
