Jestliže v osmdesátých a do poloviny devadesátých let bylo jméno amerického zpěváka Geoffa Tatea zárukou kvalitního hard n`heavy progresivního střihu, v rámci kterého nebyla nouze o skutečně geniální alba „Operation: Mindcrime“ a „Empire“, v dalších letech svou pověst devalvoval natolik, že člověk pořizující si nahrávku s jeho jménem nikdy nemohl vědět, jakou bude mít předkládaný materiál kvalitu. Queensrÿche byli přesně tou partou, která se nechala (především Tateovým vlivem) v druhé polovině devadesátých let vlákat do osidel experimentů, s nimiž však neuměla příliš obratně zacházet. Když se pak kajícně chtěla vrátit do svých nejslavnějších let konzervativněji znějícím materiálem, nedopadlo to podle představ. Tateovi nepomohl ani bouřlivý rozchod s Queensrÿche, po kterém si novou kapelu pojmenoval podle slavného alba „Operation: Mindcrime“. Hudebně však na tuto svou životní etapu nenavazoval a dlouhou řadu starých fanoušků spíše iritoval leckdy takřka neposlouchatelným materiálem.
Operation: Mindcrime skončili fiaskem. Jejich tři alba zaznamenávala čím dál menší ohlas a přestože kapela se dodnes tváří jako živé těleso, příliš aktivity nevykazuje. Tate se rozhodl o záchranu své reputace, když vstoupil do projektu Sweet Oblivion, který z italských muzikantů postavila vydavatelská firma Frontiers Music, která měla dost zpěvákových experimentů, narážejících na odpor fanoušků. Sweet Oblivion, kteří se před dvěma lety prezentovali bezejmenným debutem, mají za úkol Tatea přivést zpět k tomu, co bylo hlavní devizou jeho tvorby - ke klasickým melodickým věcem, balancujícím na pomezí hard rocku a heavy metalu s notnou dávkou přístupu v duchu starých Queensrÿche. Není známo, nakolik to vzpupnému zpěvákovi bylo po chuti, ovšem je jasné, že tento záměr se firmě povedl. Nakonec je zjevně spokojený i Tate, protože se Sweet Oblivion právě vydal druhou desku „Relentless“.
Pokud máte dost více než dvaceti let, kdy Tate honil různé experimentální proudy a tvářil se, že dělá opravdu velké umění, bude „Relentless“ deska právě pro vás. Při jejím poslechu zapomenete na všechno, co tenhle zpěvák vydal od posledního skutečně výjimečného alba Queensrÿche „Promised Land“. S „Relentless“ navazuje na práci nebo vývojovou etapu, kterou Queensrÿche uzavřeli multiplatinovou nahrávkou „Empire“. Duch tohoto alba je na novince přítomný nejvíce a nejen díky Tateovu specifickému vokálu, jenž jako kdyby nepozbyl nic ze své někdejší síly. Italská instrumentální sekce Sweet Oblivion hraje hudbu podle tehdejší pravidel a dokázala se dokonce vcítit do tehdejší formy Queensrÿche. Skladatelský génius Chrise DeGarma zde sice chybí, ovšem i bez něho hra na „Empire“ (a částečně i na „Operation: Mindcrime“) funguje. Sice je někdy až příliš retro a konzervativní, ale není to vlastně to, co od Tatea fanoušci chtějí už léta?
Důležité je, že „Relentless“ obsahuje skutečně silné skladby, jež dávají Tateově hlasu vyniknout mnohem více než řada předchozích alb. Už pilotní singl „Another Change“ zafungoval takřka beze zbytku, protože se jedná o přehlednou hitovku, stojící zejména na skvělém refrénu, ale i queensrÿcheovské práci s aranžemi, v nichž tišší pasáže střídají tvrdší a údernější. Najednou jako kdyby byl Tate silný jako kdysi. Navíc je veliké štěstí, že „Relentless“ nestojí pouze na tomto hitu a na druhém singlu „Strong Enough“, ale dá se o desce hovořit jako o vyrovnané kolekci silných skladeb. Nabízí rovněž pestrou paletu nálad, fungují tvrdší kusy typu „Another Out There“, „Wake Up Call“ či úvodní „Once Again One Sin“, ale i pomalejší „I`ll Be The One“. Nepodařilo se sice docílit zneklidňující atmosféry, která činila staré desky Queensrÿche tak přitažlivými, ale řada skladeb z „Relentless“ by se určitě neztratila ani na těchto milnících Tateovy kariéry.
Pokud bychom porovnávali „Relentless“ s jinými nahrávkami z Tateovy diskografie, můžeme se spokojit se suchým konstatováním, že tento nepřišel od sedmadvacet let staré „Promised Land“ s přesvědčivějším materiálem. Novinka nemůže dosáhnout kultovního statutu „Operation: Mindcrime“ a „Empire“, nedosahuje ani jejich kvalit, ale všechna další alba (jak Queensrÿche, tak Operation: Mindcrime) strčit do kapsy dokáže. Tate konečně dokázal hodit rukavici i svým někdejším kolegům, protože „Relentless“ zní i lépe než chválená alba Queensrÿche po jeho odchodu. Velký hlas hitů „Revolution Calling“, „Jet City Woman“ či „Silent Lucidity“ je konečně a snad definitivně zpět.
|
