Potřetí o sobě dává vědět norská formace, ovlivněná hard rockem, glamem a punkem sedmdesátých let. A potřetí je u toho jiná sestava než u předchozího počinu. Tentokrát se neodehrála tak výrazná změna, jako když kytarista a dnes už jediný původní člen kapely Kjetil F. Wevling před pár lety vyměnil původního zpěváka Evena za výraznějšího Paula Vercouterena, ale změna se dotkla celé rytmické sekce. To ale na výraz Razorbats nemá větší vliv, protože kapela stále čerpá ze stejných vlivů, mezi které patří The Rolling Stones, Cheap Trick, The Clash, Ramones, stará alba Alice Coopera, či Hanoi Rocks. Díky tomu Razorbats stojí trochu mimo typickou norskou scénu, z jejich hudby lze cítit spíše zahulené kluby New Yorku, rozpálené pláže Los Angeles, či vampírskou noční atmosféru starého Londýna.
Už na minulém albu „II“ bylo znát, že Razorbats nehodlají ustrnout na místě a oproti punkově rozjetému debutu „Camp Rock“ přinesla pokrok v podobě vyspělejších kompozic, těžících z Hanoi Rocks a rukopisu jejich dvorního skladatele Andyho McCoye. Novinka „Mainline Rock N`Roll“ v tomto trendu pokračuje, ač není tolik markantní. Ani tak nelze mluvit o nedostatku pokroku a o něčem, co by se dalo nazvat opakováním sebe sama. Razorbats jsou na novince trochu čitelní, přehlednější a více pracují s melodiemi. Punkový aspekt už skoro zmizel nebo se objevuje jen velmi ojediněle. Nahrazuje jej spíše frajerský hardrockový postoj a důraz na skladbu samotnou, ve které už není nejdůležitější dravost a nespoutaná energie, ale spíše chytré refrény, zapamatovatelné melodie a zlepšující se projev stále sebejistějšího frontmana Vercouterena.
„Mainline Rock N`Roll“ je nekomplikované album, které staví svou největší přednost na jednoduchosti (v žádném případě to nelze brát jako hanlivé tvrzení) a chytlavosti skladeb. V tom se Razorbats stále zlepšují. Už to dokumentovali loni, když vypustili pilotní singl z nové desky, reprezentativní „The City“. Ční z ní (ale i z řady dalších skladeb na desce) stále větší vliv Hanoi Rocks, což není znát pouze v melodiích samotných, ale i v atmosféře, jakou jsou skladby prostoupeny, a nakonec i v samotném frázování zpěváka, kterým často připomene Michaela Monroea. Nejblíže k němu má v hejskovské hymně „Cocaine Karma“, která působí jako kdyby vypadla z repertoáru legendárních Finů z počátku osmdesátých let. Aby nedošlo k omylu, Razorbats nejsou bezduchými plagiátory Hanoi Rocks. Z jejich tvorby a toho, co kdysi pro scénu znamenali, si berou jen to nejlepší a navrch přidávají i notnou dávku vlastní osobitosti.
Pro tu jsou velmi důležité odlehčené „Venice“ či „Little Ms. Crazy“, ve kterých je důležitý zvuk akustické kytary a jakási plážová ležérnost. Proto zejména tyto dvě skladby ostře kontrastují s hardrockovými hymnami ze začátku alba, ať už je to rozjetý otvírák „Rock N`Roll Kills“, klipová „Working For The Weekend“, nebo něco popovější „Rebel Soul“, v nichž jako kdyby se Razorbats vraceli ke svému původnímu stylu, ovšem už v mnohem dospělejší formě. To kapelu zbavuje dětských nemocí, které provázely především debut „Camp Rock“ a posunuje je ji to výrazově dál. Proto je zajímavé sledovat dráhu této norské pětice, jelikož se zdá, že překračování mantinelů jí není cizí a i v dalších letech se od ní posluchač může dočkat dobrých a trochu nečekaných věcí. Možná dokonce kytarista Kjetil F. Wevling vystoupí jednou ze své image, kterou připomíná trochu neohrabaný klon Ricka Nielsena z Cheap Trick.
Razorbats jsou na „Mainline Rock N`Roll” o něco vyspělejší než na “II”. Dalo by říct, že kapela na novince zažívá svůj dosavadní vrchol. Z původně nevýrazné kapely norského undergroundu se začíná stávat slušně se rozjíždějící rocková parta, mluvící bezmála univerzálním jazykem.
|
