Přestože ve své kapele byl František Ringo Čech stále neomezeným vládcem, rozhodl se ke kroku, který přiznával Jiřímu Schelingerovi rovnocenné partnerství. První společné album „Báječní muži“ vyšlo ještě pod hlavičkou Skupiny Františka Ringo Čecha, druhá deska, vydaná rovněž v roce 1975, už vyšla pod názvem Jiří Schelinger – F.R. Čech. Principál si byl plně vědom toho, že v Schelingerovi našel pravý poklad, který působil na fanoušky jako magnet a kvůli bubblegumovým taškařicím (které jim samotným byly proti srsti) nevadil ani normalizačním aparátčíkům. Schelinger sice skřípal zuby, když musel zpívat plytké „Sim Sala Bim“, „Dráty pletací“ nebo „Dělám hú“, ale Čech mu za to nechával prostor pro tvrdé rockové kompozice, které by jinak přes val komunistických cenzorských ostřížů těžko prošly.
„Posluchači si při sračkové písničce neříkali, že vůl je nějaký člověk z kulturního oddělení bolševické partaje, ale Schelinger, který něco tak hroznýho zpívá. Já byl větší fatalista, věděl jsem, že zlo je tady v takové formě. Spíše jsem se snažil uhnout. Jirka byl tvrdší, vzpurný, méně přizpůsobivý,“ tvrdil Čech v knize „Jiří Schelinger -.Život a…“ Jako zázrak se jeví fakt, že album „Nemám hlas jako zvon“ Čech z větší části složil z coververzí zahraničních rockových a hardrockových hitů. Dokonce znovu nezapomněl na své oblíbené Black Sabbath, z jejichž repertoáru si vypůjčil skladbu „A National Acrobat“ z alba „Sabbath Bloody Sabbath“. Ta už neční tak jako „Into The Void“ („Báječní muži“ z minulé desky), ale plně zapadá do konceptu alba, které je ještě rockovější než předchozí počin. Sice ještě o plnokrevné hardrockové nahrávce nemůžeme mluvit, ale i tak byla nahrávka „Nemám hlas jako zvon“ o krok blíž k tomu, co oba umělci chtěli dělat. Sám Schelinger se sice o této desce nezmiňoval nijak pochvalně, ovšem je jasné, že na poměry normalizačního Československa se jedná znovu o zásadní album.
V kapele však nastaly změny. Nejprve ji opustil Petr Pechman, který spolu s Jindřichem Vobořilem nahrál baskytaru na „Báječné muže“ a nakonec se Čech rozloučil i s Oldou Říhou. Přestože byl Říha jedním ze zásadním tvůrců rockového zvuku Čechovy kapely, principál v něm pravděpodobně vycítil konkurenci, protože to byl právě Říha, kdo na sebe svou kytarovou hrou strhával při koncertech pozornost. Rozchod neproběhl zrovna v přátelské atmosféře, Čech Říhovi vyčítal jeho stálé angažmá v plzeňské kapele Mahagon a když se pak Olda nedostavil včas na koncert do pražské Lucerny, byl nemilosrdně vyhozen. Averze mezi oběma muzikanty se prohloubila ještě v dalších letech, kdy si kytarista postavil Katapult, jenž zdatně Čechově partě konkuroval a nakonec ji v oblíbenost i předběhl. Místo Říhy se objevil zdatný muzikant Stanislav Kubeš, který byl pak představován jako „sto Říhů“, ovšem to ještě neměl být všem personálním trablům konec.
Nový basista Petr Michalík vydržel jen pár měsíců a nakonec odešel i s klávesistou Milošem Nopem do nové kapely, kterou právě zakládal moderátor a dramaturg Aleš Ulm pod názvem Citrón (kdo mohl tušit, že se o deset let později stane kapela téhož názvu - i když personálně obměněná - tuzemskou heavymetalovou jedničkou?). Odešel i bubeník Jiří Jirásek, kterému převažující rockový materiál nešel pod vousy a přidal se ke countryové kapele Plavci. Tyto odchody vykrystalizovaly skutečně silnou sestavu, kam kromě Čecha (v té době hrál už pouze na bonga při živých vystoupeních), Schelingera a Kubeše zapadl bluesový basista Lexa Čihař, klávesista Radim Smetana, ale především bubenický střelec, český Bill Ward, Jiří „Mamut“ Stárek. Manažerskou stránku si vzal pod svá bedra guru normalizační pop music František Janeček, což Schelingera s Čechem dostalo mezi tuzemskou špičku. Zpěvák sice nemohl Janečkovi přijít v jeho leckterých manažerských krocích na jméno, ovšem i jemu dělalo dobře, když viděl stále se rozšiřující fanouškovskou základnu.
Ta se logicky zvětšila i s albem „Nemám hlas jako zvon“, přestože ani tato deska nebyla přesně taková, jako si Schelinger přál. Bylo na ní hodně rockových kusů, jako už zmíněná „A National Acrobat“ od Black Sabbath (zde pojmenována „Metro, dobrý den“), nebo výrazný rokenrolový otvírák „Miminko“ (jinak „Mean Girl“) od Status Quo, výpůjčky od Schelingerových oblíbenců Neila Younga („Pojď!“) či Carlose Santany („Kluci, už je to tady“) či dokonce Schelingerova autorská balada „Vnímám“, ale i řada věcí, které odporovaly zamýšlenému rockovému vyznění desky. Kupodivu mezi ně patří titulní „Nemám hlas jako zvon“, kterou znovu napsal Schelinger ve spolupráci s Karlem Šípem a hlavně úděsná taškařice „Perpetuum Mobile“, řadící se po bok takových „děl“ jako „Což takhle dát si špenát“ nebo „Hop a je tu lidoop“. Album se proto znovu veze na vlně jisté rozpolcenosti, kterou však nelze klást na bedra muzikantům, ale podivné produkci, kdy bylo třeba udělat mírnou úlitbu režimu, aby se na straně druhé mohl hrát pořádně tvrdý rock.
„Když jsme poslouchali "Nemám hlas jako zvon", byli jsme z toho trochu špatní. Potom se ale deska dostala na trh a my zjistili, že se z obchodního hlediska strašně povedla, lidi ji kupovali. Říkal jsem Jirkovi, ať se vykašle na nějaký emoce, že obchodní úspěch nám dovolí, abychom si tu příští upravili více k obrazu svému,“ poznamenal k albu Čech. Každopádně je jasné, že „Nemám hlas jako zvon“ byla pro Schelingerovu kariéru velmi důležitá deska, která byla dalším krokem k tomu, aby se Schelinger stal svébytným umělcem a pěvcem tuzemské scény. Je třeba z ní stále vybírat určité části, tím se dojde ke kýženému posluchačskému komfortu.
|
