The Treatment z britského univerzitního města Cambridge jsou příkladem typických dělníků hardrockového stylu a symbolizují fakt, že všechno důležité už bylo v této hudbě objeveno. To ovšem neznamená, že by jejich tvorba nebyla kvalitní nebo že by netočili alba, která by neobsahovala dobré skladby. Nikdy tato kapela sice nedohlédla do první ligy, přestože si je jako support vybrali Alice Cooper, Kiss nebo Mötley Crüe, ale jejich nahrávky vykazují stabilní kvalitu dosahující nadprůměru a představují docela sympatický, nenáročný poslech pro stylové fanoušky. To i přesto, že museli přestát několik personálních změn, jež se nakonec ukázaly jako krok správným směrem, dosud The Treatment jen posilující.
Jejich dosavadní alba měla vzestupnou tendenci. Dostali se od prvotních nahrávek „This Might Hurt“ a „Running With The Dogs“ (v nichž bylo inspirace u AC/DC trochu více, než by bylo zdrávo) až k výbornému počinu „Generation Me“ z roku 2016, s kterým měli nakročeno k úspěšnější kariéře. Po tomto albu došlo opět k výměně zpěváka. Kapela se rozešla s Michaelem Emmsem, který před „Generation Me“ nahradil původního vokalistu Matta Jonese. V prosinci byl nahrazen novicem Tomem Ramptonem (ex-Freeway Mad), což se jeví jako výborný tah, protože Rampton je typem pěvce, jenž má přesně tu pravou barvu hlasu, kterou The Treatment vždy potřebovali. Není typem výškaře, ale jeho hutný, bluesově zabarvený hlas jejich hudbě prospěl. Projevilo se to na dva roky staré nahrávce „Power Crazy“ a je to znát i z novinky „Waiting For Good Luck“.
Od té samozřejmě nelze čekat nic jiného než plnokrevný, energický hardrockový materiál, který toho stále hodně dluží AC/DC i americké glammetalové kultuře osmdesátých let, ale obsahuje řadu velice dobrých skladeb, o kterých už se nedá tvrdit, že jsou s osobitostí na štíru. Nic objevného se od „Waiting For Good Luck“ čekat nedá, The Treatment tvrdí, že nejsou žádní průkopníci, pouze hrají hudbu, která je baví, ale nelze také šmahem tuto desku odsoudit jako kopírku všeho možného, australskými rockery počínaje a (například) Status Quo konče. Na to jsou tito Britové dost zkušení, aby věděli, že opakováním angusovských riffů příliš velkou díru do světa neudělají. Sem tam sice tyto postupy vykouknou, ale když jako střela The Treatment vylétnou na zteč s úvodní „Rat Race“, dokáží si ihned získat sympatie. Jsou natlakovaní energií, předvádějí výborné muzikantské výkony a celkově jsou sympatičtější než protežovaní Australané Airbourne, přestože obě kapely využívají stejného modelu k tvorbě svých alb.
Nejlépe tato deska zafunguje, když se The Treatment snaží překročit svůj stylový mantinel neurvalého, avšak elektrizujícího hard rocku. Proto jako nejlepší skladbu jejich nové desky lze jmenovat výtečnou „Devil In The Detail“, v níž využívají trochu jiných harmonií než u většiny skladeb, nebojí se do hry zapojit (alespoň pocitově) akustické kytary ve sloce, kontrastující s typicky hřmotným refrénem. Velmi sympaticky zní i „Tough Kid“ (rovněž se o ní dá mluvit jako o jednom z vrcholů alba), velkou službu jí dělají provzdušněné sloky a typicky hospodsky bluesová „Barman“, stylově trochu pokukující po krajanech The Quireboys. I hlas Toma Ramptona v téhle skladbě připomene neodolatelný chraplák Spikea. Přesně tohle je cesta, která je pro The Treatment důležitá a na níž lze spatřovat jejich budoucnost.
Zdánlivě je „Waiting For Good Luck“ dalším albem do řady této kapely, představuje však další krok k tomu, aby se stala respektovanou partou na poli současného (pravda, už trochu vyčpělého) hardrockového stylu. Když si navíc odmyslíme odporný obal, možná je dokonce tato deska tou nejlepší, s jakou kdy tito Britové prišli.
|
