Nejviditelnější představitelé brutálního amerického death metalu Cannibal Corpse jsou už dávno spíše institucí, molochem, který se jen líně převaluje, místo toho, aby cenil ostré tesáky a sekal ultrabrutální, zabijácké riffy. Jenže co můžete chtít po kapele, která existuje přes třicet let a je v postavení, že nechce a vlastně ani nemůže vykročit ze svého velice omezeného deathmetalového hřiště? To si Cannibal Corpse nalajnovali na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy death metal byl novým, vzrušujícím stylem, který bořil do té doby zažité extrémy v tvrdé hudbě. Když Cannibal Corpse přišli s debutovým albem „Eaten Back To Life“, šokovali nejen přitažlivě nechutným obalem, ale i pořádnou dávkou brutality, což umocňoval hluboký hlas zpěváka Chrise Barnese. V devadesátých letech, i přes výměnu frontmana, při které Barnese nahradil George „Corpsegrinder“ Fisher (ex-Monstrosity), byla jejich živnou půdou a v podstatě každé album mělo své opodstatnění. Jenže Cannibal Corpse postihl stejný problém, jako ostatní deathmetalové formace, zuby nehty se držící svých kořenů. Zakonzervovali se, užívajíc si neutuchající přízně undergroundového publika, a začali vydávat desky, které jen doplňovaly jejich diskografii, místo toho, aby nabídly něco nového.
Na scestí nikdy nesešli. Nikdy nenatočili skutečný odpad, jak se to „daří“ jejich bývalému frontmanovi v Six Feet Under, ale nikdy také nedosáhli věhlasu svých klasických alb, ať už debutu „Eaten Back To Life“, „Buchered At Birth“ nebo „Ville“. Důvod je prostý - odpor k určité formě pokroku. Tím se Cannibal Corpse dostali do stádia, kdy je lze považovat za naprosto konzervativní kapelu. V death metalu dosáhli podobného postavení jako třeba na poli světového rocku Motörhead či dokonce AC/DC. Je to však to, co by fanouškovi od těchto newyorských „zabijáků“ mělo stačit? Jsou desky jako „Kill“, „Torture“ nebo „Red Before Black“ těmi, které by jejich fanoušci jmenovali mezi nejoblíbenějšími alby kapely? Může taková být novinka „Violence Unimagined“? Odpověď s největší pravděpodobností zní třikrát NE. Stejně jako jmenovaná díla, tak i „Violence Unimagined“ je pouze albem do řady. Dobře zahraným, Fisherem spolehlivě odchrčeným, ovšem nijak přelomovým nebo zásadním…
Nepomohla ani výměna kytaristy Pata O`Briena za slovutného Erika Rutana, který kdysi svou hrou ozdobil klasické album Morbid Angel „Domination“. Rutanův přínos hudbě Cannibal Corpse je vlastně jen papírový a nebrání celkové strnulosti materiálu, ani rutinnímu přístupu k věci. Samozřejmě jsou zde přítomná jeho sóla, jako chaotické výpady v „Necrogenic Resurrection“ nebo křišťálově čisté vyhrávky ve „Follow The Blood“, ale ty jsou jen třešničkou na dortu. Ten však má již po datu expirace. A to i přesto, že kapela zase hraje jak o život, snaží se ze sebe vymáčknout maximum, ale v jejich případě to pořád není dostatečné k tomu, aby tato deska mohla být považována za novou kapelní klasiku. Nulový progres zabíjí víc než samotná hudba, což je věc, která může být v případě Cannibal Corpse jednou fatální.
Tohle album fanoušky ozdělí na dvě skupiny. Jedni budou rádi, že Američané znovu přišli s poctivým albem, které má všechny atributy tvorby Cannibal Corpse, včetně opět krásně odporného obalu. Druzí však budou znovu mírně zklamáni z toho, že i ty nejlepší skladby, jako „Murderous Rampage“, pekelná kytarová jízda „Condemnation Contagion“, výborná „Follow The Blood“ a kytarově zajímavá „Bound And Burned“ stále zní jen jako reminiscence na minulost, přestože o jejich kvalitě nemůže být pochyb. I ony jsou součástí poněkud monotónního výsledku. Na leckterých místech alba můžeme mluvit o nudě a únavě materiálu, a to i přesto, že vše je zabaleno do stylově brutálního zvukového kabátu.
Cannibal Corpse tak s novinkou vyloženě nezklamali, protože naservírovali přesně to, co se od nich čekalo, ale v žádném případě nepřekvapili. Tuhle kapelu jste dobrých pětadvacet let nemuseli sledovat a už při ohlašování nové desky jste měli jasno o tom, jak bude znít. Ta variace na vlastní kořeny je už dosti otřepaná. Ovšem v letitém soupeření s Chrisem Barnesem a jeho Six Feet Under zní Cannibal Corpse stále velice svěže a dalo by se říct, že skvěle. Ovšem jedná se jen o Pyrrhovo vítězství.
|
