Rodina je základ. To si možná řekli Mikko a Inka Ojalovi z kapely Dark The Suns, která se klidně dá nazvat legendou gothic metalu. Přes nespornou kvalitu však nikdy první ligu neatakovala a je spíš známa vyloženě zatvrzelým fanouškům žánru. V posledních osmi let nefungovala, ale manželům Ojalovým se po muzice zřejmě zastesklo a tak (už bez dalších spoluhráčů) znovu Dark The Suns aktivovali. Novinka je čtvrtým studiovým počinem a má kouzelný finský název, který nelze vyslovit.
„Suru Raivosi Sydämeni Pimeydessä“ obsahuje deset skladeb a poskytne zábavu na tři čtvrtě hodiny. Bez chození kolem horké severské kaše se dá říci, že Dark The Suns se prezentují stejně jako v minulosti a nabízí tvrdší gothic metal, který ctí tradice devadesátých let. I přes finský název je většina skladeb v angličtině. Úvodní „Spirit In The Dark“ na vás vlítne s velkou razancí. Nejedná se o nic super rychlého, byť v rámci tvorby kapely se jedná o svižnější skladbu, v níž důležitou roli hraje atmosféra, kterou vytváří povedené klávesy. Kapela jejich postředictvím vždy vybírá zajímavý zvuk, dobré melodie či tajemné motivy, které zaujmou. Mikkův growl není kdovíjak hluboký, spíš se jeho projev pohybuje mezi death a black metalem. Je znát silný vliv obou zmíněných žánrů a rovněž kapel typu Trail Of Tears.
„Everywhere“ opět začíná klávesami. Znovu je zde výrazná nosná melodie a svižné tempo. Překvapí prostřední pasáž, ve které se objeví dokonce progresivní prvky. Struktura skladby je na chvilku rozbitá a průběh nečekaný. Jedná se spíš ale o zpestření skladby a zvýraznění hlavní melodie, která díky přerušení získá na důrazu.
Titulní finská pecka překvapí ostrými, téměř thrash metalovými kytarami, jenž z ní dělají z nejtvrdších kousků této kapely. Patrně je to záměr, ale Mikkův zpěv je zde poněkud utopený a nevýrazný, naopak orchestrace vyčnívají. Riffy se poté od thrashe přesouvají k death metalu. Silně emotivní „Hope In Our Hands“ poprvé zpomalí album. Gothic/doom metal vládne a jedná se o typickou polohu pro Drak The Suns. Klávesy připomenou starší tvorbu Crematory, kytarové harmonie a nálada zase Draconian.
Hitem desky je rychlá a drsná klipovka „Seeker“, podpořená chytlavou ústřední melodií a skvělým refrénem. Mikko zde řve jak bestie. Milovníky temného gothic metalu potěší „Storm Of Fire“. Tahle skladba není ukázkou originality, ale perfektně zvládnutého řemesla a lásky k žánru. Úžasná atmosféra, riffy, klávesy, growl…pro fanouška žánru prostě žrádlo. Další finská věc se jmenuje malebně „Taivas Itki Tulta“ a začíná silným klávesovým motivem. Což je už trochu problém, neboť takhle začíná většina skladeb na albu. Vždy je to výborné, ale člověka napadne, že snad Dark The Suns ani jinak skladbu začít neumí a opakují se. „Shadows In The Void“ žánrově nevybočuje, ale je jiná díky Mikkovi, který nasadí jiný vokální rejstřík. Jeho growl je najednou „bublavější“ a chorobnější. Místy jako by člověk slyšel Nicka Holmese z Paradise Lost.
„Suru Raivosi Sydämeni Pimeydessä“ je na poměry kapely ostrá a svižná deska. Pod pokličkou gothic metalu se skrývají prvky deathu, blacku, doomu. Mikko je sice místy lehce utopený v hudbě, ale celkově je jeho growl velice variabilní a zajímavý. Přesto je lehkým zklamáním, že krom nenápadných backing vokálů ani v jedné skladbě nezpívá jako na minulých deskách jeho žena Inka.
„Suru Raivosi Sydämeni Pimeydessä“ není nejoriginálnější album, není ani moderní, ale je poctivé a skladatelsky silné. Melodie, atmosféra, harmonie a prolínání zmíněných stylů jsou prostě na jedničku. Dark The Suns asi nikdy nebudou zrovna hvězdy žánru, ale svůj styl ovládají dokonale. Pokud máte rádi temnější gothic metal staršího střihu, pak si tu budete rochnit blahem. Tohle je prostě vynikající nahrávka.
|
