Na to, jak jméno Gilbyho Clarka před lety rezonovalo hudebním tiskem a jeho plakáty visely v mnoha dětských pokojích, byl tento kytarista v posledních letech až podivně nečinný. Přitom rozhodně má na čem stavět. A to i když pomineme veledůležitý fakt, že v dobách největší slávy byl členem Guns N`Roses, s nimiž odjel slavné turné k albům „Use Your Illusion“ a natočil sbírku coververzí „The Spaghetti Incident?“ Clarke má za sebou práci v osmdesátých a devadesátých let, ve kterých nejprve natočil takřka geniální a pozitivní náladou prozářené album „Whatever Happened To Fun“ své původní kapely Candy, a posléze vedl mnohem tvrdší, streetrockovější formaci Kill For Thrills, s níž vydal dobrou desku „Dynamite From Nightmareland“. Těžko říct, zda by kdy překročil hranice klubů na Sunset Stripu, kdyby jej nepojilo vřelé přátelství s kytaristou Guns N`Roses Slashem, který jej do kapely prosadil jako náhradníka za původního člena Izzyho Stradlina.
S Guns N`Rose stanul Clarke na vrcholku světa, ovšem mělo to jen dočasný charakter. Když se zcela zdecimovaná parta vrátila z mamutího světového turné a zpěvák Axl Rose se neprodyšně zavřel za zdmi své vily v Malibu, byl Clarke najednou mimo hru. Jeho vyhazov, za kterým stál právě Axl, se nakonec stal rozbuškou, která Guns N`Roses paralyzovala na dlouhá léta. To i přesto, že si všichni členové této slavné kapely (včetně Axla) zahostovali na Gilbyho sólové prvotině „Pawnshop Guitars“, která se v průběhu času ukázala být jeho nejlepší a nejúspěšnější sólovou nahrávkou. Po boku Slashe se Clarke mihl ještě v trucpodniku Slash`s Snakepit, z něhož však časem zmizel a nebyl nakonec přizván ani ke sledovanějšímu projektu Velvet Revolver. Místo toho vydal několik sólových alb, které však vykazovaly sestupnou kvalitu, aby pak ve společnosti Tommyho Lee z Mötley Crüe a Jasona Newsteda, bývalého člena Metallicy, vytvořil jediné album projektu Rock Star Supernova. To bylo v roce 2006 a od té doby Clarke mlčel. Objevil se v roce 2012 na slavnostním ceremoniálu, který Guns N` Roses uvedl do Rock N`Rollové síně slávy, ovšem mezi nominovanými se jeho jměno neobjevilo, čímž byla jeho někdejší činnost v kapele degradována na pozici nájemného hráče.
V dalších letech kolem něho bylo opět ticho, které se rozčíslo vlastně až nyní, když konečně vychází delší dobu odkládaná pátá sólovka „The Gospel Truth“. Děje se tak docela v tichosti, protože několik let trvající humbuk kolem comebacku Guns N`Roses se jej už netýká a Gilby tak stojí vcelku v ústraní. Možná proto, že dnes už nic neřeší, zní „The Gospel Truth“ uvolněně, přestože se znovu nejedná o přelomové či bezprecedentně vynikající dílo. Clarke nikdy nebyl výjimečným skladatelem, ale spíše poctivým dělníkem, který měl kdysi velké štěstí, že hrál na největších stadionech světa. Na své sólové dráze se vrátil zpět do menších hal a klubů, tam svou atmosférou také přesně zapadá i jeho novinka. Ta je stylově vyhraněná, zní přesně tak, jak se od Gilbyho čeká, ovšem stejně jako v případě jeho ostatních sólovek jí něco chybí. Možná trochu větší skladatelské rozmáchlosti, hvězdný poprašek, hitovost či větší pestrost.
Clarke znovu předkládá vcelku obyčejnou, přestože nadmíru sympatickou desku, od níž mohl čekat víc jen ten, kdo Gilbyho jméno zná pouze z Guns N`Roses. S těmi má „The Gospel Truth“ společný jen základ, ve kterém je zastoupen majoritně hard rock amerického střihu osmdesátých let a trochu punkové ležérnosti a přitažlivosti feťáckých let Johnnyho Thunderse. Desce ani moc nepomůže neustále zmiňovaná účast basisty Mötley Crüe Nikkiho Sixxe a bubeníka Jane`s Addiction Stephena Perkinse ve skladbě „Tightwad“, protože ta není trhákem alba. K tomu má nejblíž pravděpodobně „The Gospel Truth“ se sympatickými aranžemi dechových nástrojů a singlová „Rock N`Roll Is Getting Louder“, ale i v jejich případě se jedná „jen“ o příjemné, ač skvěle zahrané žánrovky. Z průměru některých skladeb na albu pak vybočují ještě zpěvné „Dangerous Sin“, „Wayfarer“ a „Violation“, které jsou doplněny slabšími kusy „Wise Old Timer“ či už vyloženě špatnou, závěrečnou „She Won`t Fight Fair“, v níž je jasně cítit, že Gilbymu dochází dech.
Pokud tuto kolekci vezmeme jako celek, pořád se pohybujeme v nadprůměru, ovšem dvaceti letech čekání na další sólovku mohl Gilby nabídnout trochu víc. Má sice kolem sebe skvělou kapelu, sám hraje výborně a dokonce neztratil nic z charismatu svého (trochu hovězího) hlasu, ale skvělou desku opět nenatočil. Nepomohla ani dobrá produkce a drahé studio. „The Gospel Truth“ stylově připomene i sólovky někdejšího Clarkeova předchůdce u GN`R Izzyho Stradlina, ovšem nesálá z ní pocit neodolatelnosti a skladatelského génia, jako je tomu v případě Stradlinových nahrávek, ač nahrávaných někde v garáži na čtyřstopý magneťák. O „The Gospel Truth“ se nedá mluvit jako o propadáku či promarnění šance na nové nastartování sólové kariéry, ale spíše jako o albu, kterému hrozí, že zapadne v šedém zástupu…
|
