O tom, jak skvělým, inspirativním a jedinečným kytaristou byl Gary Moore už byly popsány stohy papíru. Jeho vliv jak na hardrockovou, tak i bluesovou scénu je neoddiskutovatelný. Moore se řadí mezi multižánrové umělce, tedy mezi muzikanty, kteří cokoliv dělali, to udělali dobře. O tom smutnější byla zpráva, která přišla před deseti lety na začátku února 2011, mluvící o tom, že tento vlivný kytarista podlehl při dovolené ve Španělsku masivnímu infarktu. Jeho životní styl nebyl příkladný. Pil, kouřil, hodně cestoval, ovšem osmapadesát let nebyl tak vysoký věk, aby struny na jeho kytaře musely nutně doznít. Pro fanoušky to byla zpráva o to smutnější, že se Gary krátce před svým skonem optimisticky rozpovídal o novém albu, které měl natáčet. Vědělo se, že pokud to nebude další milník jeho kariéry, bude to poctivá a precizní práce, která nakonec zůstala nenahraditelná…
Podrobně byla Mooreova alba rozebrána před pár lety v obsáhlém seriálu, takže jen v kostce zmiňme, že kytarista ze Severního Irska patřil v sedmdesátých let k tvůrcům zvuku legendárních Thin Lizzy. S nimi natočil jedno z jejich nejlepších alb „Black Rose: A Rock Legend“. V osmdesátých letech se s alby „Run For Cover“ či „Wild Frontier“ dostal do povědomí fanoušků heavy metalu, zejména v případě druhého jmenovaného vytvořil strhující dílo, ve kterém se prolínaly vlivy metalu, irské lidové hudby, hard rocku a blues. Na začátku devadesátých let provedl Moore velký stylový obrat, když se odvrátil do tvrdé hudby a zcela se ponořil do světa blues. To mu zajistilo nejen velký úspěch s nahrávkou „Still Got The Blues“, ale i uznání jiných posluchačských sfér, jež by těžko kdy zavadily o svět hard rocku či heavy metalu. Blues zůstal Moore věrný až do své smrti, jeho dosud poslední album „Bad For You Baby“ bylo čistou esencí tohoto stylu a přestože se nejednalo o Mooreovo vrcholové dílo, vysoká kvalita byla zaručena i na něm.
Roky od kytaristovi smrti běžely a už se počítalo s tím, že „Bad For You Baby“ bude jeho posledním. Proto oznámení, že vyjde nová nahrávka s dříve neslyšenými skladbami „How Blue Can You Get“, působilo jako blesk z čistého nebe. Pochybnosti nastaly ihned po odeznění prvotního nadšení, protože zkušenost říká, že když se otevírají archivy, povětšinou nabídnou materiál druhé jakosti či všemožné drobečky po předchozí hostině. V případě „How Blue Can You Get“ se tak naštěstí neděje, i když deska samotná je spíše připomínkou Mooreovy dvacet let dlouhé bluesové tvorby, a ač ji tvoří osmička nových věcí (polovina z nich jsou coververze, což však v případě Garyho Moorea nepřekvapí), zní jako kompilát z těchto let. „How Blue Can You Get“ obsahuje vše, nač byli fanoušci kytaristovy bluesové éry zvyklí. Jsou tu tvrdší věci, zejména dva úvodní covery „I`m Tore Down“ od Freddieho Kinga a „Steppin` Out“ od Memphis Slim, ve kterých Moore vzdává poctu kořenům bluesové hudby a přestože obě skladby jsou opatřeny moderním zvukem, pořád v sobě mají kouzlo dávných časů, kdy byl tento styl něčím novým. Je tu typická bluesová skladba ve své nejčistší stavbě, titulní „How Blue Can You Get“, což je coververze skladby B.B. Kinga z roku 1964, jež byla ze svých necelých tří minut natažena na plochu více než dvakrát tak dlouhou.
Jsou to právě tyto coververze, doplněné o „Done Somebody Wrong“ z repertoáru Elmorea Jamese, kde se Moore (jako už mnohokrát od roku 1990) vrací ke svým absolutním začátkům a k umělcům, kteří na něj měli velký vliv. Tyto věci jsou jakýmsi kořením alba, protože skutečná síla leží v autorských věcech. Přáli jste si i po kytaristově smrti slyšet podobně skvělou a hitovou věc, jako byla svého času „Still Got The Blues“ či „Parisienne Walkaways“? Přesně taková zde je a jmenuje „In My Dreams“. Zaručuje sluchové orgasmy, Moore ji prošpikoval nejklasičtějšími sóly ze své pokladničky a navíc opatřil nezaměnitelnou a nenapodobitelnou atmosférou, tolik symbolickou pro jeho tvorbu. Velice dobře se chopil i někdejší balady „Love Can Make A Fool Of You“, původně z alba „Corridors Of Power“, jejíž někdejší poprockové vyznění vyměnil za bluesový kabátek, čímž dal kompozici naprosto jiný rozměr i náladu. Do počtu nejsou (ač jsou možná těmi nejméně výraznými) ani typicky bluesrocková (znovu trochu podobná „Still Got The Blues“) závěrečná „Living With The Blues“, čí deltou Mississippi a padesátými léty načichlá „Looking At Your Picture“, i tyto dvě písně nesou nesmazatelný punc kvality.
S jinými řadovými deskami „How Blue Can You Get“ moc srovnávat nelze. Tím, že se před deseti lety předčasně naplnil Mooreův osud, má tohle album zvláštní příchuť a fanoušci si jej budou vážit více, než kdyby vyšlo za umělcova života. Je to přirozené. Možná je to totiž úplně poslední nahrávka, která se z dílny tohoto fenomenálního Ira podívala na světlo světa. Proto je jedinečná a zasluhuje si vyšší hodnocení než „Bad For You Baby“. Ono by to vlastně bylo tak i kdybychom porovnávali obě alba stejným úhlem pohledu. Pokud je toto definitivní tečka v diskografii Garyho Moorea, je to konec nadmíru vydařený.
|
