Že by se konečně Plastic Tears po bezmála třiceti letech kariéry konečně rozhoupali k větší výkonům než jen k vydání jedné desky za deset let? Se svou novinkou „Anthems For Misfits“ přicházejí „pouhé“ tři roky po předchozí nahrávce „Angels With Attitude“, která ze zpětného pohledu znamenala startovní výstřel k pravděpodobně plodnější existenci kapely z finských Helsinek. Je to dobře, protože Plastic Tears byli vždy sympatická kapela, která sice nebořila hranice stylů a rockové historii nepřinášela nic nového, ale přesto svůj glam punk ve stylu slavnějších krajanů Hanoi Rocks hrála s přehledem a vždy se vyhýbala bohapustému kopírování, jak se tomu dělo například o britských Soho Roses na konci osmdesátých let.
„Angels With Attitude“ byla nejlepší deskou, se kterou Plastic Tears za svou kariéru přišli a pravděpodobně to byla její kvalita, spojená s ohlasem, která rozhodla o brzkém pokračování. Navíc se Plastic Tears pustili do natáčení v totožné sestavě, což svědčí o určité pohodě uvnitř kapely. Uvolnění a přístupná atmosféra vyzařuje z celého nového alba, přestože je nutné si přiznat, že úrovně předchozí desky tentokrát dosaženo nebylo. Není to kvalitou skladeb samotných, ale spíše pocitem, jakým album na posluchače působí. Přestože se znovu jedná o velmi dobrou desku, tentokrát chybí jakási vnitřní soudržnost materiálu nebo pověstný háček na posluchače, který by udělal z „Anthems For Misfits“ novodobou klasiku žánru. I tak se ale tohle album velice dobře poslouchá, tedy za předpokladu, že vzhlížíte ke starým deskám Hanoi Rocks a pořád hledáte jejich důstojné nástupce. Těmi Plastic Tears jsou, a to bez ohledu na to, že jim chybí magická atmosféra legendární finské pětice.
Plastic Tears jsou na „Anthems For Misfits“ o fous punkovější než na minulém počinu, což jasně dají na srozuměnou hned na začátku alba dvojicí skladeb „Doomsday Girls“ a „Riot Zone“, ve kterých kromě jasné inspirace u Hanoi Rocks rezonují i vlivy britských zlořádů osmdesátých let Wrathchild (zejména jejich prvních dvou alb „Stakk Attakk“ a „The Biz Suxx“). Plastic Tears v těchto skladbách sázejí na dravé tempo, v němž stejně důležitou roli jako punková kytara hraje i rock n`rollové piáno a drzý projev vokalisty Miqua Decembera, který se sice nestane novým Michaelem Monroem, ale pro potřeby Plastic Tears je frontmanem takřka ideálním. Jeho hlas je mnohem variabilnější, než jak by se mohlo z úvodních dvou punkovek zdát a nejvíce prostoru zpěvák dostává v houpavé „Hallucinations“, která je jednou z několik výjimek alba, kdy Plastic Tears opouštějí zaběhlý glam punkový model. Ten fakt desce velmi prospívá, protože ji činí barvitější a snáze poslouchatelnou.
Tím se zvedá posluchačský prožitek, protože kapela vedle ostrého úvodu nebo klipových „Communication“ a „Look Of Lies“ (zde je jasně slyšet vliv amerických protopunkových průkopníků New York Dolls) nabízí variabilnější kompozice, jež ukazují i větší míru osobitosti celého souboru. Je tu zmíněná skvělá „Hallucinations“, těžící se střídání tišších slok, v nichž December svůj text takřka šeptá, a výrazného refrénu. Je tu také trochu tajemně znějící „Candlelight Hate Affair“ s příjemnou atmosférou nočních ulic, a nakonec i závěrečná „Imaginary Virgin Mary“, jejíž základ je sice postaven na klasickém stylu kapely, ale náladu skladby nakonec naprosto mění použití kláves, hrajících skoro až na gotickou notu krajanů HIM či The 69 Eyes. A to je věc, kterou by člověk od Plastic Tears nečekal…
V rámci stylu, který dnes hraje jen velmi úzký okruh kapel (ostatně ani sám Michael Monroe se mu až tak moc nevěnuje), předkládají Plastic Tears znovu velice přesvědčivou nahrávku. „Anthems For Misfits“ je taková malá punková deska, která však dokáže zahřát fanouška stylu u srdce svou upřímností a zápalem pro hudbu samotnou. Proto je moc dobře, že tahle nenápadná kapela se má pořád ještě k světu.
|
