Toto spojení vypadá na papíře trochu neuvěřitelně. Byli to právě Stryper zpěváka Michaela Sweeta, kteří byli v osmdesátých let terčem posměchu pouličních výtržníků, jakými byli L.A Guns, potažmo jejich lídr a kytarista Tracii Guns. Tenkrát to bylo jasně dané. Úzkostlivá čistota křesťanských rockerů, plnících jedenáct přikázání stále v jasné opozici proti oplzle sexistickým věcem „Bitch Is Back“ či „Sex Action", a na losangeleském Sunset Stripu, odkud obě party vzešly, byly jako černá a bílá. Den a noc… Jenže čas všechny tyhle rozdíly smyl a zdánlivě nesourodá dvojice Sweet a Guns dnes vedle sebe hraje v novém ambiciózním projektu Sunbomb, jenž je odvádí dál od zvuku svých domovských kapel. Nečekejte žádné uhlazené hity typu „Calling On You“, ani lascivní popěvky plné drog, chlastu, kurev a kečupové krve (jako v klipu L.A. Guns „One More Reason“).
Michael Sweet už není tím věčným mentorem upjatých křesťanských pravidel, roubovaných na komerční ambice, a Tracii Guns dávno rozvinul svůj někdejší striktně rock n`rollový styl, se kterým zejména v devadesátých letech dokázal natočit alba, která koketovala i s hardcorem a thrash metalem. Podobné vrtochy už nechal historii, ale přesto toto hudební dobrodružství zanechalo v jeho tvorbě nesmazatelné stopy. Sunbomb sice nejdou tak daleko, aby revoltovali tvrdým hardcorovým materiálem, ovšem i tak jsou světu L.A. Guns (a vlastně i Stryper) docela vzdáleni. S první jmenovanou kapelou je toho pojí málo a s druhou vlastně jen projev Michaela Sweeta. Jak řekl Tracii Guns, deska „Evil And Divine“ bude poctou tvorbě kapel jako Judas Priest a Black Sabbath. V zásadě měl pravdu, přestože nemůžete od někdejších losangeleských hejsků chtít, aby zněli jako čistokrevní Britové. Atmosféru deštivých dnů na britských vrchovinách prostě nedocílíte pod žhavým kalifornským sluncem tak, aby to znělo naprosto autenticky.
Sweet a Guns to pochopili a nevrhli se na retro heavy metalu model 1980, přestože obě zmíněné britské legendy (zejména Black Sabbath) jsou z tvorby Sunbomb velmi cítit. Když si poslechnete skladbu „Take Me Away“, máte pocit, že se jedná o jednu ze skladeb, která se nevešla na sabbathovské album „Heaven And Hell“. V ní typické riffy Tonyho Iommiho rezonují nejvíce, přestože se jeho odkaz proplétá celou deskou. Není to tak, že by se Guns chtěl vtělit do tohoto legendárního Brita (na to i zde nabízí velkou dávku osobitosti), ale jeho vliv prostě popřít nemůže. Deska proto nezní prvoplánově hitově a rozhodně není na jeden či dva poslechy. Při prvním seznámení zní velice nepřístupně, až dokonce může přivodit mírné zklamání. Ovšem při dalším zkoumání se začnou objevovat momenty, které hovoří o tom, že by se mohlo jednat o jednu z trvalek v diskografii obou muzikantů. Na takový soud je však ještě brzy, jak deska obstojí, ukáže teprve čas…
Fenomenálně zní Gunsův vstup do alba. Rozehraje apokalyptickou vyhrávku v úvodní „Life“ a tento ohromující motiv se proplétá celou skladbou. V tu chvíli má z obou borců navrch on, přestože i Michael Sweet podává skutečně dobrý výkon a svůj hlas rozpíná do větších výšin, než je zvykem na posledních albech Stryper. Oproti osmdesátým létům jeho hlas zhrubl a částečně pozbyl úlisné medové pachuti. „Je to fenomenální heavymetalový zpěvák,“ tvrdí o Sweetovi Guns a v tom mu lze dát za pravdu. Na „Evil And Divine“ disponuje Sweet pestrými rejstříky, pouští se do dramatických poloh, čímž dokonce může připomenout frontmana švédských doommetalových okultistů Candlemass Messiaha Marcolina, jinde ječí jako siréna a v „Take Me Away“ vzývá ducha Ronnieho Jamese Dia. Jeho zdrsnělý projev se hodí ke Gunsově tvrdé kytaře, jež sází jeden klasický heavymetalový riff za druhým, přičemž Guns nezapomíná ani na trochu undergroundovou náladu, která lehce (a při dávce fantazie) připomene jeho projekt Killing Machine z roku 1994.
Nahrávka drží při sobě poctivým heavymetalovým tmelem osmdesátých let, v „Better End“, „World Gone Wrong“ (zde zase silně rezonuje odkaz Black Sabbath, zabalený skoro až do doommetalového obalu) nebo „Born To Win“ se lehce dotýká i extrémnějších metalových stylů. Jinde Sunbomb působí o něco přístupněji, v „No Tomorrows“, titulní „Evil And Divine“ či v závěrečné „They Fought“ jdou na věc s tradičnějším přístupem. Zajímavě pak zní i jediná balada desky „Been Said And Done“, kde Guns a Sweet čerpají z historické studnice epické chvilky Rainbow, ale obalují je popraškem alternativního rocku devadesátých let. Pro oba muzikanty je tato poloha netypická, ale rozhodně se nedá říct, že by jim neslušela. Trochu netypická a překvapující je i celá deska. Pro fanoušky klasických alb Stryper a L.A. Guns bude asi hůře skousnutelná, ale pokud jí i oni věnují svůj čas, je zde velká šance, že trpělivost přinese růže.
|
