Tommy Clufetos je známý především jako dlouholetý koncertní bubeník Ozzyho Osbournea a také tím, že seděl na bubenické stoličce během finálního turné Black Sabbath. Přestože předtím působil na stejných postech u Alice Coopera, Teda Nugenta, Roba Zombieho a kytaristy Johna 5, jeho jméno se nejvíce skloňuje právě v souvislosti s Madmanem a Black Sabbath. Tato angažmá jsou s největší pravděpodobností důvodem, proč čtyřicátník Clufetos přičichl ke kouzlu staré hudby a dostal ji do krve. Teď přišel čas, aby svou letitou zkušenost po boku nejklasičtějších rockových umělců demonstroval na vlastní pěst. Jako prostor pro výtrysk inspirace mu má sloužit vlastní kapela Tommy`s Rocktrip, kterou situoval do minulého století, někde více do sedmdesátých, jinde zase do osmdesátých let. Žádná moderna se nekoná, což je nakonec dobře…
Tommy postavil kapelu, do jejíhož čela trochu překvapivě dosadil zpěváka Erica Dovera, někdejšího frontmana Slashovy kapely Snakepit a předtím člena poprockových Jellyfish a glamových Imperial Drag. Tato volba je trefou do černého, zpěvák disponuje silně charismatickým hlasem, i když málo využívaným, jelikož působil na postu kytaristy u Alice Coopera a v několika partách lokálního významu. Je skvělé slyšet jeho nakřáplý, bluesově zabarvený hlas, který se přesně hodí (jako kdysi na desce „It`s Five O`Clock Somewhere“ od Slash`s Snakepit) k energickému hard rocku, jenž má stejně daleko k blues jako k tradicím garážových kapel, a navíc je poučený punkovou energií. A Clufetos ví, že s takovým materiálem nemůže šlápnout vedle, přestože mu může být vyčítána jistá nepůvodnost materiálu, jehož stylové hranice nikam neposunuje ani o píď. Ovšem co se týče žánrových nahrávek, tak svým nadhledem, profesionálním přístupem, výtečným zvukem a ostatně i kvalitou skladeb samotných (na hranici rutiny), bude jistě patřit k tomu lepšímu, co letos vyšlo.
Prvním a nejdůležitějším prvkem na albu „Beat Up My Rock N`Roll“ je energie, která stříká ze všech skladeb. Skladby nezní sabbathovsky (nebo jako sólová díla Ozzyho Osbournea), což by byla pro Clufetose ta nejsnažší a nejsrozumitelnější cesta, ale využívají mnohem více tradic amerického rock n´rollu a jsou ovlivněny i neurvalým citem Motörhead. K takovým skladbám přispívá také Clufetosův přírodní, drsňácký hlas, neboť sám nazpíval tři skladby – „Make Me Smile“, „Beat Up By Rock N`Roll“ a závěrečnou „Power Of Three“. Zbylých osm kousků přenechal Doverovi, jenž podává podobně excelentní výkon jako kdysi na Slashově desce. Jeho mistrovským kousem je bezesporu úvodní „Heavy Load“, která těží z houpavých rytmů boogie, v níž Dover napíná svůj hlas k prasknutí i v mírně psychedelické pasáži, ženoucí zpěv přes studiový modulátor. I přes místy zkreslený projev ale neztrácí nic ze svého bluesového feelingu.
Přestože nejviditelnějšími muzikanty této desky jsou bezpochyby Clufetos s Doverem, je třeba ocenit také kytarovou práci dvojice Hank Schneekluth a Nao Nakashima. Oba sází úderné riffy, jenž jsou hnacím motorem alba a skrytým zdrojem energie. Díky ní mají „Welcome Tho The Show“, „The Longevity“, „Don`t Be Afraid“ či „Got To Play Some Rock N`Roll“ obrovský tah na bránu a znovu se v nich ukazuje punková dravost, která americkým muzikantům nikdy nebyla zcela cizí. Je to jejich největší deviza, protože Clufetos se nespoléhá na neotřelá témata. Hlavním motivem alba je zábava, hraná od srdce. V podstatě lze tuto desku definovat jako rozjetý jam session party kamarádů, kteří si užijí svou hodinku na pódiu a pak jdou dolů k baru, kde si dají pivo a plácají se po ramenou, jak jim to spolu skvěle hraje.
Clufetos s touto deskou ukázal, že může fungovat i sám za sebe, bez hlavních hvězd. Tou nejzářivější je tady on sám. Ukázal, že umí složit skladbu, která má hlavu a patu a že kolem sebe soustřeďuje skutečně skvělé muzikanty, o jejichž interpretačních schopnostech nelze říct křivého slova. Jako rozjezd sólové kariéry působí tato deska opravdu slušně.
|
