O Robinovi McAuleym se kdysi v osmdesátých letech psalo, že má naprosto ideální hlas pro melodický hard rock. Ne náhodou proto spolupracoval s bývalým kytaristou Scorpions a UFO, slovutným Michaelem Schenkerem, který dokonce svou kapelu přejmenoval na McAuley Schenker Group, čímž jasně dokázal svou oblibu v hlasu tohoto Ira. McAuley a Schenker pak spolu zažili velmi úspěšné období na přelomu osmdesátých a devadesátých let, které však skončilo s příchodem grunge, což pro zpěváka znamenalo stopku. V roce 1999 sice přišel se sólovým debutem „Business As Usual“, ovšem v dobách tak nepříznivých pro hard rock smíchaný s AOR se tato nahrávka zcela minula účinkem, takže McAuley potichu zmizel ze scény a už se zdálo, že tento stav je definitivní.
Zpět jej přivedl opět Schenker, který na světlo vytáhl všechny zpěváky, kteří lemovali jeho sólovou kariéru. Najednou se ukázalo, že McAuley neztratil nic ze síly, naléhavosti ani nezaměnitelné barvy svého hlasu. Přestože se na posledním Schenkerově albu „Immortals“ podílel jen velmi okrajově, dnes rozhodně na odchod do ústraní nepomýšlí. Pádným důkazem je vydání jeho druhé sólové desky „Standing On The Edge“, která v dobách mnohem příznivějších a otevřenějších jeho tvorbě navazuje na dvaavacet let starou „Business As Usual“. McAuley dnes nemá žádnou vlastní kapelu a využil námezdních muzikantů ze stáje Frontiers Music, což sice může způsobit u řady příznivců povytažené obočí, ale v tomto případě jsou obavy zbytečné. McAuley má vše pevně v ruce a protože jde o jeho první nahrávku po dlouhých letech, pohrál si s ní a vše důkladně ohlídal.
V poslední době se zdálo, že u spousty podobných projektů má hlavní slovo studiový všudybyl Alessandro Del Vecchio, který řadu nahrávek plnil svým univerzálním stylem, jenž je vším možným, jen ne originálním kusem hudby. Tady je situace trochu jiná. Jistý závan umělosti z Del Vecchiovy produkce je přítomný, ale prim hraje McAuleyho stále skvělý hlas a jeho rukopis, který je známý už více než čtyřicet let. Je stále nekomplikovaný a hitový jako kdysi, časem ještě více vyzrál a pomalu opouští tvrdší hardrockové polohy a sune se směrem k AOR. V jeho případě je tento krok správný. Protože při odeznění dravějších kusů v podobě úvodní dvojice „Thy Will Be Done“ a titulní „Standing On The Edge“, přijdou na řadu typické AOR hitovky „Late December“ a „Do You Remember“, které pak korunuje svižná, leč neagresivní jízda „Say Goodbye“, což je jeden z vrcholů současného McAuleyho snažení. Zpěvák servíruje skvělé melodické linky, které dramaticky napínají verše sloky a směřují k výbušenějšímu refrénu…
V „Chosen Few“ si sice sáhne až na vrchol svých možností, přiostří styl a hlas žene až na hranice rozsahu, ale hned poté přijde s čarokrásnou baladou „Run Away“, v níž stojí jen sám v doprovodu akustické kytary a kláves. V tu chvíli nevěříte, že tomuto chlápkovi už dávno odbyla šedesátka, protože jeho projev zní stejně mladě jako v osmdesátých letech. Velice zajímavým kusem je také „Supposed To Do Now“, kam si McAuley pozval výrazného hosta v podobě Howarda Leese, dlouholetého člena slavných amerických Heart a současnou oporu legendárních Bad Company. Jeho zemitý styl skladbu přitvrzuje a dává jí (jako jediné z celé desky) zemité bluesové cítění. Proto se také následující „Wanna Take A Ride“ poněkud mine účinkem, navíc když ani refrén tentokrát nevyšel podle představ a působí plochým dojmem. Finále desky obstará energická „Like A Ghost“ a ostrá „Running Out Of Time“, ve kterých se McAuley zase dere po poloh, které by mu učitel zpěvu asi příliš nedoporučoval, zároveň ale svědčí o tom, že tento Ir má stále dost síly.
Pravděpodobně pro žádného fanouška (i pro toho, kdo si McAuleyho pamatuje z jeho nejlepší éry) nebude „Standing On The Edge“ zklamáním. Přestože album trpí pocitem jisté univerzálnosti soundu (což je nešvar desek, které až příliš leží na bedrech studiových muzikantů Frontiers Music), je stále kvalitní. Je tak velmi pravděpodobné, že bude mít v nejbližších letech pokračování…
|
