Pravděpodobně jen zasvěcení vědí, z čeho vlastně vznikl název legendárních Guns N`Roses. Jeho druhá část je odvozena od jména frontmana Axla Rose, ale jak se do něho dostala ta pistolnická část? Prsty v tom má kytarista Tracii Guns, který byl původním členem této sestavy a přímým předchůdcem ikonického Slashe. Tracii svůj osud nakonec s Axlem a spol. nespojil a v dalších letech se věnoval své vlastní kapele L.A. Guns, která sice nedosáhla úspěchů Guns N`Roses, ale přesto je nepostradatelnou součástí americké rockové kultury. Kromě L.A. Guns, jejichž je Tracii dnes znovu členem, vydal před pár dny debutové album svého nového projektu Sunbomb, který postavil s frontmanem Stryper Michaelem Sweetem. Tato kapela je zatím v plenkách a proto jsme rozhovor s Traciim stočili spíše na jeho minulost a vzpomínky. O starých tématech byl kytarista, který zavolal přímo z West Hollywoodu, nebývale hovorný…
Nedávno ses znovu stal otcem. Jak se ti daří skloubit tuto roli s muzikantským životem?
Mám ještě dvanáctiletého syna, který se mnou žije tady (v Americe, pozn. aut.) a ten maličký je v současné době v Dánsku. Každopádně, jakmile máš dítě, tak ti naskočí přirozený instinkt rodiče. Já si kolikrát říkám, že se chci pořádně pustit do hudby doma, a pak si uvědomíš, že to prostě nejde. Naštěstí maminka malého je chápavá a zároveň úžasná, protože ona to zvládá sama a prakticky mě nepotřebuje. Každopádně asi tak půl roku zpátky jsem byl měsíc s nimi, měsíc pryč, měsíc s nimi a tak dále. Ale pořád jsou moje děti jasnou prioritou. Po pandemii vyjedeme na turné, což dost dobře nejde skloubit s výchovou dětí, ale já prostě nezvládnu dávat priority hudbě. Když se mi narodil první syn, tak jsem zvládl být doma rok, než jsem začal potřebovat peníze. Když jsem se pak vrátil z turné po třech nebo čtyřech týdnech domů, tak bylo nádherné vidět zase svého malého kluka. Děti ti dají najevo, jak moc jsi pro ně důležitý. A je to úžasné, prostě úžasné. Občas si říkáš: „Ty jo, teď jsem byl šest týdnů pryč, bude si mě vůbec pamatovat?“ A to si piš, že bude! Jako lidi máme svoje instinkty. A když máš všechno, tak jak to má být, tak vždycky nějak zvládneš vybrat správnou cestu v rodičovství. Před rokem bylo mému staršímu synovi jedenáct a byl to ještě malý kluk. Teď už je z něj malý chlap. Změnil se mu hlas, už nemá ten roztomilý, vysoký hlásek, ostříhal se a říkáš si „wow, to už je prostě jiný člověk!“ A zničehonic, prostě téměř ze dne na den nemáš dítě, ale puberťáka.
A jak tvoje děti vnímají tvou hudbu?
Ten starší na hudbu tolik není, tomu je to nějak jedno. S Olliem, tím mladším, jsem byl v kytarovém obchodě, a majitel mu daroval mrňavé ukulele. Teď strašně rád chodí do mého kytarového pokoje, obzvlášť když tam nejsem, a jakmile začne něco hrát, tak je schopný celou dobu tancovat. U dětí poznáš strašně brzo a snadno, když je hudba zajímá, a když ne. A vtipné je, že když Jaggerovi (Traciiho starší syn, pozn. aut.) bylo tak šest, tak jsme zkoušeli hrát na kytaru, a on všechno zvládl po mně. Pak toho nechal. Možná se do toho časem dostane, ale těším se na toho mladšího, protože vím, že toho to rozhodně zajímat bude.
Jak vzpomínáš na dobu, kdy jsi byl na vrcholu úspěchu s alby „L.A. Guns“, „Cocked And Loaded“ a „Hollywood Vampires“? Měli jste tenkrát nakročeno k velkému světovému úspěchu?
Přesně, tenkrát jsme byli na vrcholu, byli jsme pořád na MTV, hráli nás v rádiích. Taky jsem byl o dost mladší, dvacetiletý mladík, a když seš celosvětově chtěný hudebník, a hraješ hudbu, kterou chceš, tak nic nechceš měnit. Taky jsem v té době poznal spoustu skvělých lidí, se spoustou z nich jsme pořád přátelé. Hudba je prostě o spolupráci s různými lidmi, a hlavně o pohybu vpřed, což spousta hudebníků nechápe. Můžeš být úspěšný, ale to je jen jedna věc. Je to o moc víc o štěstí, když se ti povede úspěch udržet, ale to si nemůžeš nijak naplánovat. První tři alba L.A. Guns měla dostatečný úspěch na to, aby mi zajistila dobrou hudební kariéru.
L.A. Guns celou dobu provázely změny v sestavě, ale i změny stylu. Proč došlo v polovině devadesátých let k nahrání tak odlišného alba jako „American Hardcore“ v absolutně odlišné sestavě?
Tu dobu bych popsal jako konec kapely. Byli jsme nahoře, ale pak jsme začali dost padat dolů, až se to dostalo do bodu, kdy spousta ostatních členů už nechtěla pokračovat. Prostě neměli zájem a chtěli dělat něco jiného. A já jsem si jen říkal, co vlastně chcete, vždyť máme úspěch! Každopádně, tehdy mi bylo asi sedm nebo osmadvacet a věděl jsem, že nechci nahradit Phila (Lewise, zpěváka klasické sestavy L.A. Guns pozn. aut.) někým, kdo se bude snažit být jako Phil, protože by to jednak nefungovalo a ani by to vůči Philovi nebylo fér. Přijít za ním a říct hele, našli jsme si někoho místo tebe a je lepší... Takže jsem si řekl, že to nechám přirozeně plout a půjdu jinam, do věcí, které bych chtěl na našich prvních třech nahrávkách změnit. A celkově jsem dost přemýšlel, kam jinam chci naše budoucí alba směřovat, občas jsme se u toho v kapele i pohádali, ale taková je demokracie. S novou sestavou jsem se mohl konečně zaměřit na to, co bylo pro mě přirozené. Třeba kytara, která je na „American Hardcore“, je hrána živě, stejně tak jako bicí a basa. Celkově tahle deska nebyla moc upravována… Konečně jsem mohl pořádně kontrolovat zvuk kytary, přidávat speciální efekty a tak. Při tvorbě jsem s tím hodně experimentoval a ze skladeb, na kterých jsme dělali, pak vybrali ty nejlepší.
V L.A. Guns se na konci devadesátých let střídali zpěváci Chris Van Dahl, Joe Leste, Michael Starr, Jizzy Pearl, aby se nakonec vrátil Phil Lewis. Proč tehdy v ke comebacku na albu „Man In The Moon“ došlo?
Nejprve se stalo to, že nahrávací společnost oslovila všechny původní členy a zeptala se, jestli chceme nahrát naše největší hity ze starých alb znovu, což nás dalo zase dohromady. A bylo to skvělé. Já a Phil jsme si řekli, že už zůstaneme spolu. A pak nás kontaktovali Spitfire Records, s tím, že by chtěli naší novou desku a my nahráli „Man In The Moon“. Byla dost v zeppelinovským stylu, byla dost hardrocková. A nakonec byla i docela úspěšná. Ale pak nám prezident společnosti Paul Bibeau řekl, jestli bychom nemohli další album udělat víc metalové, a já na to: “Jasně, jasně, rozhodně a moc rádi!” Takže jsme nahráli „Waking The Dead,“, což je pro mě nejtypičtější album L.A. Guns. Má v sobě něco ze všech prvních čtyř nahrávek, ale zároveň se posouvalo dopředu a mělo v sobě něco nového. Takže tehdy jsme se měli fakt dobře, co se hudby týče, a pak se to všechno posralo. Pár špatných rozhodnutí a já si musel dát pauzu. Poslal jsem našeho manažera do prdele s tím, že mám vlastní život a šel jsem od toho.
Koncem devadesátých let jsi také vydal sólové album „Killing Machine“. Co tě vedlo k nahrání tak tvrdého hardcorového materiálu? Neplánuješ se k této záležitosti ještě někdy vrátit?
„Killing Machine“ původně vyšla už v letech 1992, 1993… Já jsem vždycky chtěl, aby L.A.Guns zůstali aktivní. Píšeš skladby, nahráváš, jedeš na turné, pak se vrátíš domů, ale už se chystáš na něco dalšího. Ale někdy tak na přelomu let 1991 a 1992 se to začínalo zpomalovat, a už to bylo spíš o tom, že jsme chodili na různé důležité večeře a události a všechno přestalo být o psaní skladeb a hudbě celkově, což mi vůbec nevyhovovalo. A tehdy se veřejnost dozvěděla, že mám ještě úplně jiný styl hraní na kytaru, který jeden můj manager pojmenoval jako Traciiho hudba.
Během doby, kdy jsi nebyl členem L.A. Guns, jsi byl součástí projektůBrides Of Destruction, Tracii Guns` Leauge Of Gentlemen a Devil City Angels. Mohl bys říct, jakou roli hrály tyto kapely v tvém životě a zda se k nim ještě budeš někdy vracet?
Tak třeba League Of Gentlemen ukázalo, jak si produkovat vlastní nahrávky a v jejich rámci jsem chtěl pokračovat v tom, co jsem jako kluk poslouchal - psychedelický rock, jako například Led Zeppelin a jim podobní. Dost mě zajímal styl, jakým nahrávali, ale i zvuk, jaký měli Eagles nebo Neil Young V tom bylo něco lidského a zároveň mystického. Takže s tím jsem do toho šel, spolu s dalšími hudebníky, kteří se stylizují hudebně do šedesátých a sedmdesátých let. Taky jsme měli autentické nástroje a úžasného zpěváka. Ale nejspíš bych se k tomu už nevrátil, protože nemám moc času. S Rikkim Rocketem z Poison jsme měli Devil City Angels a tahle skupina byla prostě naše. Poison tehdy nehráli, já nic neprodukoval v rámci L.A. Guns, takže jsme udělali tributní koncert The Who a pár našich kolegů nám přezdívalo Guns N`Rocket. Oba jsme měli nahrávací studio, takže jsme nahráli klasickou rockovou nahrávku, což bylo moc fajn. Dost často mi Rikki volá jak se mám, a jestli si zase někde nezahrajeme, takže k tomuhle nemám problém se vrátit. Navíc ta hudba není nějak extrémně složitá, takže by mi nedělalo problém se to naučit znovu, respektive si to osvěžit.
Vraťme se do léta 2016, kdy ses znovu spojil se zpěvákem Philem Lewisem. Proč tehdy došlo k rozkolu sestavy a ty jsi byl najednou členem kapely a zmizel z ní bubeník Steve Riley?
Nebudeme zabíhat do úplných detailů, protože já jsem v určité době slíbil sobě a tehdejší přítelkyni, že už s tímhle chlápkem nikdy hrát nebudu, protože to bylo docela toxické. Bylo to někdy v roce 2015, restaurace Hard Rock Cafe v Las Vegas slavily dvacáté výročí a nás někdo od nich kontaktoval, jestli si tam nechceme zahrát, s čímž jsem já i Phil souhlasili. Takže jsme jeden den trochu pocvičili naše věci, téměř okamžitě jsme se znovu naladili na náš specifický zvuk a bylo to super. Pak se u L.A. dělal velký hairmetalový festival a někdo nás kontaktoval, jestli máme zájem tam hrát. Zeptal jsem se Phila, jestli do toho jdeme… Tam jsem koukali na jiné kapely a pak jsme se dohodli s promotérem, že nás přeloží z původního času odpoledne na hlavní scéně na menší stage, kde bychom hráli večer. Prostě klasické L.A.Guns prostředí. Už si nepamatuju, kdo hrál v tu dobu na hlavní scéně, ale řekl jsem si, že jestli zvládneme přetáhnout lidi z hlavní stage k nám, pak má pořád cenu, abychom hráli a pokračovali. Když jsme přišli k menší scéně, tak tam téměř nikdo nebyl. Jakmile jsme se začali připravovat, tak se to alespoň trošku zaplnilo. A tak deset minut po tom, co jsme začali, tak tam bylo totálně narváno. Po tomhle koncertě nás kontaktovala spousta nahrávacích společností, ze kterých jsme si vybrali Frontiers Music, u kterých nám brzy bude vycházet i nové album.
V současné době existují dvě sestavy L.A. Guns. Údajně jste se Stevem Rileyem a Kellym Nickelsem soudili o název…
Jo. Soudili a vyhráli jsme. Nechci na to nějak moc upozorňovat ani to komentovat. Můžu říct jen to, že jsme vyhráli na plné čáře.
S Philem plánujete další album L.A. Guns. O co se bude jednat?
Teď budeme vydávat živou verzi alba „Cocked And Loaded“. To vyjde v červenci a je to záznam livestreamu. V listopadu nám bude vycházet úplně nová deska „Checkered Past“ a pak snad už vyjedeme na turné. Máme podepsanou smlouvu na další tři alba. Ale jak jsem říkal, mám malé dítě, tak je čas trochu to všechno zpomalit.
Teď ti vyšlo i nové album projektu Sunbomb „Evil And Divine“. Tam s tebou kromě Michaela Sweeta hraje i bývalý basista L.A. Guns Adam Hamilton. Ovšem na bicí…
Adam je naše tajná zbraň, řekl bych. (smích)
Máš i projekt Social Disorder, kterému bude zanedlouho také vycházet album. Mohl bys našim čtenářům přiblížit, o co konkrétně jde?
To je projekt mého kamaráda, který tam má i další muzikanty. Já už jsem hrál pro spoustu kapel, ale vždycky se jednalo o pár skladeb. Tady ne. Tady jsem dostal dema a měl k nim nahrát kytaru. Úplně do všech věcí. Když mi potom poslal konečný mix těch skladeb, tak si říkám, že jsou úžasné. Do věcí, které dělám, dávám svojí duši, ale ne všechno vyjde. Ovšem tady to vyšlo. A všechno jsem to nahrával v našem tehdejším bytě v Dánsku, v malým koutku, kde je zároveň jídelna. Bylo to zvláštní. Skrz střešní okno mi tam šlo stále světlo. Měl si počasí prostě na dosah, ať už sněžilo, pršelo, nebo svítilo slunce… A ptáci, neustále vidíš ptáky. (smích)
Abychom se vrátili na úplný začátek tvé kariéry, je třeba zmínit Guns N`Roses. Je známo, že jsi zakládajícím členem této kapely. Vzpomeneš si ještě na důvod, proč jsi z této kapely odešel a nahradil tě Slash? Jak se díváš na současné aktivity a comeback Slashe a Duffa a Axla Rosea?
No jasně! U Guns N`Roses to bylo tak, že se rozjížděli skoro ve stylu Mötley Crüe a začínali jsme být hodně populární. Ale ostatní byli starší než já a začali se dostávat do věcí, které jsem nechtěl. Ne že bychom přestali být kamarádi, prostě jsme se každý vydali vlastní cestou. Hudba byla super, ale přišlo spoustu lidí a už to nebylo o hudbě. Dost brzy bylo poznat, kam tohle směřuje, což se mi vůbec nelíbilo. Já chtěl jen hrát na kytaru, být v pohodě, aniž bychom na sebe museli řvát a být nepříjemní. Časem v životě poznáš, že existují lidi, který prostě potřebují dělat bordel a hádat se. Ať už kvůli drogám, chlastu nebo prostě ztratí svoje soustředění. Celou svou kariéru vidím takováto dramata kolem sebe. Kolikrát jsem si říkal, že jsem něco z toho nějak zavinil, ale teď už si myslím, že to je proto, že jsem až moc hodný a mám potřebu se o ostatní přehnaně starat. Když to ale dojde daleko a ty někoho odmítneš, tak jsi hned za kreténa. “Hej Tracii, půjčil bys mi 100 dolarů? Ne? Tak jsi hajzl!” Občas ti lidi vmetou do ksichtu, že jsi něco kdysi slíbil, tak jim říkám, že jo, slíbil, a oni toho kolikrát zneužili. Obrazně řečeno, já nemám problém hodit někomu záchranné lano, ale už je jen na tobě, jak ho využiješ. Když víš jak na to, pomůžu ti vyšplhat nahoru, ale když jsi idiot, tak si na něm jen vážeš smyčku. Jiné možnosti nejsou. Většina lidí šplhá. Pak jsou lidi, kteří z nějakého důvodu šplhat nechtějí. A co se týče comebacku Axla a Slashe, to mělo být udělané dávno. Ale i tak je to teď efektivní. Oni prostě mají tu chemii. A je to zvláštní, protože u jiných kapel člověk vidí, jak postupně stárnou. Říkáš si, že jsou zase o něco starší, ale u Guns N`Roses to bylo jiné. Obří pauza a po x letech se vrátí, a jsou úžasní. A je super, že jsou teď zase aktivní, protože jsou důležití pro rock n`rollovou scénu. Jsou prostě nadčasoví.
|
