O kanadských Sumo Cyco se v těchto dnech mluví jako o nové nastupující hvězdě tvrdé scény. Pokud to tak skutečně je, demonstruje tato skutečnost poněkud neutěšený stav a nejistou budoucnost rockové hudby. Upozorňuje se na potenciál, který v sobě tato kapela má, na výkon sličné zpěvačky Skye Sweetnam, ovšem toto tvrzení vypadá především jako reklamní slogan, křiklavější snad ještě více než obykle. Sumo Cyco vůbec nejsou tak zajímaví, jak se sami oni (a vydavatelská firma) snaží prezentovat. Pokud si odmyslíme provokativní vzhled zpěvačky, poskakující v klipech v roztrhaných džínách a podprsence, pokud si odmyslíme skutečně skvěle vyvedenou zvukovou stránku jejich nového alba „Initiation“, nedostaneme v podstatě vůbec nic, proč bychom si měli myslet, že je tahle kapela výjimečná.
Sympatické je, že tahle parta z kanadského Ontaria má za sebou už obvyklou práci v klubech, a že se nejedná o rychlokvašku. Sympatické je i to, že si kapela brousila svůj styl na prvních dvou albech, která dnes považuje spíše za lepší dema, aby v okamžiku, kdy na to bude připravena, mohla vyrazit do světa. Ale klasik praví, že kde nic není, ani smrt nebere a komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí. Když si člověk tohle všechno uvědomí, působí současná situace kolem Sumo Cyco jako jasně marketingový tah, při kterém se vsadilo na osvědčený model pohledné zpěvačky, která má v hlase něžnost i dravost, ovšem o větší dávce osobitosti se mluvit nedá a na skousnutelný mix moderního hard rocku, alternativního metalu a elektroniky. Tedy to, na co dnešní puberťáci slyší, ale člověk, který zná alespoň zhruba rockovou historii a její milníky, zůstane chladným. To především proto, že hudba Sumo Cyco je natolik nepůvodní a zaměnitelná, že o nějaké nadčasovosti této party nemůže být vůbec řeč.
Styl, který Sumo Cyco hrají, je dnes ke slyšení prakticky všude. Kapela se řadí do jednoho šiku s The Pretty Reckless, starými alby Guano Apes či In This Moment a v tvrdších chvilkách i s Butcher Babies. A to není až tak docela výhra, protože jistou originalitu a nepopiratelnou kvalitu materiálu představují v tomto případě pouze němečtí Guano Apes. Jejich postavení nemůže být ohroženo ani ze strany Sumo Cyco na jejich aktuální desce, přestože se o to kapela snaží seč může. Není to nic platné, když se posluchači dostane jen zoufale průměrných skladeb, ve kterých se krade snad všude, kde je to jen možné. Co na tom, že mají energii a v případě singlů „Bystander“ či „Vertigo“ i obstojné (leč zoufale nepůvodní) refrény s potenciálem zůstat v uších alespoň během poslechu této desky… Co na tom, že kapela je moderně vystajlovaná a působí navenek velice profesionálně…
Celý pocit z alba vyprchá tak rychle jako bublinky z otevřeného lahváče. Této desce chybí především jasný názor a strhující instrumentální výkony, které jsou doháněny moderními technologiemi, čímž album působí ještě více odlidštěněji než desky výše zmíněných souputníků. Navíc celá kolekce má sestupnou tendenci, její začátek úplně nenadchne, ale po poslechu celé nahrávky si říkáte, že alespoň úvodní skladby „Bystander“, „Vertigo“ či „Bad News“ a „No Surrender“ mají docela sílu, přičemž věci z druhé poloviny nahrávky (čest výjimkám „Power & Control“ a „This Dance Is Doomed“) jsou už jen otravným prefabrikátem moderních studií (zejména se můžeme bavit o „Overdrive“) s až těžce podprůměrnými nápady. Takže co vlastně s takovou deskou?
Není výjimečná a nakonec není ani dobrá. Není na ní vůbec nic, proč by bylo třeba tuto kapelu obdivovat. Podobných alb v tomto ultramoderním stylu vychází denně tuny a Sumo Cyco, ač se o to moc snaží, s „Initiation“ prostě nedokáží z šedi průměru vykročit. Tak snad někdy příště…
|
