Po více než dvaceti letech vydal irský hardrockový matador Robin McAuley sólovou desku. V ní se drží svého kopyta a předkládá klasický melodický hard rock, který má kořeny v osmdesátých letech, tedy v době, kdy jeho jméno zářilo po boku kytarového hrdiny Michaela Schenkera. S tím McAuley spolupracuje i v současnosti, čímž jasně demonstruje, že po letech, kdy stál mimo scénu, je definitivně zpět. Tento Ir žije přímo v epicentru světové zábavy, v Los Angeles, odkud jeden večer zavolal. Byl v dobrém rozmaru, ochotně mluvil i o dobách své největší slávy, z čehož vznikl tento zajímavý rozhovor…
Existuje podle tebe v tvém domovském Irsku silná rocková scéna?
Popravdě tohle moc nedokážu říct, teď žiju v Los Angeles a v Irsku nejsem od sývch devatenácti let. Každopádně si myslím, že je tam hudební scéna celkem silná. Neříkám, že zrovna rocková, ale celkově mají Irové rádi hudbu. Třeba u U2 se můžeme dohadovat o tom, jestli jsou vůbec rocková skupina… Můj osobní favorit jsou Thin Lizzy a teď samozřejmě Black Star Riders. Hudba je v Irsku silně zakořeněná, alespoň co k tomu můžu říct jako Ir v Americe. Třeba tady v L.A. se pořád objevují nové kapely, ale zároveň jsou tu hodně oblíbené i klasické rockové party, což už asi tak bude napořád. I na začátku devadesátek, když přišel grunge a alternativní rock, tak tady neměl až takový dopad, nebo to celé netrvalo příliš dlouho. Klasický rock tady má prostě tradici a je tu silně zakořeněný.
Právě jsi vydal druhé sólové album „Standing On The Edge“, od debutu „Business As Usual“ uběhlo už dvaadvacet let. Proč tak dlouhá doba?
Tak to je dobrá otázka. „Bussines As Usual“ totiž nikdy nemělo být moje sólové album, ale spíš sbírka skladeb, které jsem napsal s kytaristou Frankiem Sullivanem ze Survivor. Tehdy jsme se snažili zaujmout hudební průmysl, protože jsme to nahrávali v roce 1994, kdy byl dost populární grunge, takže o nás nebyl až takový zájem. Ale po šesti letech se o nás začala zajímat japonská nahrávací společnost Big FM Records, a dohodlijsme se, že tuhle desku vydáme jako moje sólové album. A co se týče té dvacetileté pauzy, tak jsem se staral o různé studiové nahrávky a trávil čas se svou rodinou. Posledních sedm let jsem dělal Vegas Show ve stylu klasického rocku, v rámci čehož se odehrálo asi tak patnáct set vystoupení. To bylo dost práce. Ostatně já jsem rád členem kapel a nerad se označuju jako sólový umělec. Po albu, které jsem loni natočil s projektem Black Swan, se rozhodla nahrávací firma, že bych měl udělat sólo album. Takže tady je!
Podle mě je „Standing On The Edge“ tvým typickým dílem, které fanoušky nemůže zklamat. V čem ty vidíš největší odlišnost nového alba a starších nahrávek?
Rozhodně se změnily technologie nahrávání. Deska má modernější nádech, ale moje hudba je moje hudba, na které mohu vlastně jen trochu pozměňovat zvuk. Máš prostě kytary, zpěv a můžeš to udělat do stylu šedesátých, sedmdesátých nebo osmdesátých let, jak chceš. „Standing On The Edge“ má být trochu modernější, ale stále je zařaditelné jako klasický rock. Navíc i produkce dělá hodně. zvuk na desce se mi líbí. Alessandro Del Vecchio z Frontiers Music tomu udělal krásný mix, a samozřejmě lidi z kapely, Andrea Seveso na kytaru a Nicholas Papapicco na bicí, odvedli skvělou práci, z čehož jsem hodně šťastný. V kostce se dá říct, že je to klasický rock, který působí moderněji.
Album obsahuje celou řadu potenciálních hitů, podle mě největšími jsou titulní „Standing On The Edge“, „Late December“ a „Say Goodbye“. Jaká skladba nejvíce novou desku vystihuje?
Myslím si, že ta deska je krásně vyrovnaná. Když jsem to album psal, nechtěl jsem, aby všechny věci byly ve stejném stylu. Bral jsem ho spíš jako knížku. Začátek, střed a konec. Pracoval jsem s touto strukturou a s vědomím, že lidé mě znají také jako tvůrce power balad. Už jsem četl nějaké ohlasy na titulní skladbu „Standing On The Edge“ a někteří lidé říkali: ”Jo, doufám, že celá deska bude taková!” Ale já jsem to chtěl udělat trochu zajímavější a využít celé spektrum svého hlasu. A to si myslím, že se mi povedlo, protože každý si na něm najde něco svého. Já mám rád celou desku, protože je na ní právě ta rovnováha. Někteří lidé mají rádi „Standing On The Edge“, někdo zase právě „Late December“. Hodně oblíbená je taky „Wanna Take A Ride“. Takže vlastně je to album pro různorodou škálu posluchačů a to je to, co jsem chtěl.
Ve skladbě „Supposed To Do Now“ hostuje kytarista z Bad Company a bývalý člen Heart Howard Leese. Jak k této spolupráci došlo?
Howarda jsem potkal už před nějakou dobu. Máme spolu takový projekt jménem Rock N`Roll Fantasy Camp, kde se dají dohromady hudebníci z různých kapel a kde si s nimi fanoušci dokonce můžou zahrát své oblíbené skladby nebo s nimi dokonce i nějaké nové složit. Když jsem v roce 2013 pracoval na Vegas Show, potřebovali jsme kytaristu a já si vzpomněl na Howarda. Od té doby spolu stále pracujeme. Howard je hudební režisér pro Vegas Show, ale pracuje i s Paulem Rodgersem (původní zpěvák Bad Company, kapely Free a někdejší nástupce Freddieho Mercuryho u Queen, pozn. aut.). Teď přinesl nějaké návrhy na skladbu, na kterých jsme zapracovali a výsledek je na albu. Howard je úžasný člověk.
Album jsi nahrál s italskými muzikanty. Proč zrovna s nimi? Budou tvořit i tvou doprovodnou kapelu na turné?
To bych byl moc rád, kdyby se mnou vyjeli na turné. Teď, kvůli pandemii je to samozřejmě horší… Alessandro Del Vecchio normálně žije na Floridě, ale teď je doma v Itálii a nemůže do USA, takže z domova dělá nějaké produkce pro Frontiers Music. Byl to on, kdo se rozhodl, že mi představí nějaké volné hudebníky, například Andreu Sevesa, který mu dělá inženýra ve studiu a je skvělý kytarista. Takže jsme s ním začali pracovat, vybrali jsme dvanáct skladeb, on do nich nahrál kytary a poslal mi je do L.A. Já přidal zpěv, zmixovalo se to, a voilà…! A nikoho jsem nemusel vidět, což bylo sice zvláštní, ale zajímavé.
Tvůj hlas na „Standing On The Edge“ působí stále hodně mladě. Prozradíš, jak se udržuješ v kondici?
Na rameni mi sedí můj vlastní anděl (smích). Každopádně, můj hlas je můj nástroj a protože moc rád produkuju hudbu, tak se o něj starám. Když vím, že budu nahrávat, tak se k němu chovám ještě lépe, odpočívám, moc nemluvím. Takže zatím dobré a děkuji ti za kompliment.
S hudbou jsi začínal na začátku osmdesátých let. Byli Grand Prix tvoje první kapela?
Grand Prix byla londýnská kapela a já se tenkrát z Irska přestěhoval do Londýna, zpíval jsem v tamních hospodách, kde mě basista s kytaristou jednou zaslechli a zeptali se, jestli nechci zpívat pravou hudbu, tak jsem se k nim přidal. Vůbec první zpěvák Grand Prix byl Kanaďan Bernie Shaw, který je teď v Uriah Heep. Po něm si pozvali mě a já nazpíval alba „There For None To See“ a „Samurai“. To jsem poprvé pořádně natáčel, ale to už je taková doba…
Po Grand Prix jsi nastoupil do kapely Far Corporation, kterou postavil německý hudební producent Frank Farian. Neměl jsi strach, aby po vás nechtěl vyloženě popovou hudbu, když stál i za zrodem kapel jako Boney M?
Víš, že jo. Strašně jsem se toho bál. Já jsem v té době nahrával s bubeníkem z Motörhead, basistou z Michael Schenker Group a s kytaristou Brianem Robertsonem z Thin Lizzy. Něco jsme udělali a to slyšel Frank Farian a zeptal se mně, jestli bych zazpíval „Stairway To Heaven“ ve studiu. Tam byl tenkrát i Bobby Kimbel z Toto, z čehož jsem byl hodně nervózní. Ale nakonec se to hodně povedlo a já jsem díky tomu mohl začít pracovat s mnoha dalšími hudebníky. Frank z toho sice chtěl mít něco jiného, ale nakonec jsem Far Corporation hrál docela dost let. A během té doby jsem už hrál i s Michaelem Schenkerem, takže jsem dělal dvě věci najednou.
Tvým nejslavnějším angažmá byla právě spolupráce s kytaristou Michaelem Schenkerem. Jeho jméno v osmdesátých letech už bylo hodně silné, přesto svou kapelu Michael Schenker Group přejmenoval na McAuley Schenker Group. Proč tehdy dal tvoje jméno do názvu své kapely?
Protože mě měl opravdu rád. S Grand Prix jsme jednou hráli v Londýně, když přišla nabídka, abych si se Schenkerem šel zahrát. Já ji musel odmítnout, protože jsem měl závazky ke Grand Prix. Moje verze „Stairway To Heaven“ už byla v Německu docela známá a Rudolf Schenker (bratr Michaela Schenkera a kytarista Scorpions, pozn. aut.) to slyšel a ptal se Michaela, kdo jsem. A ten mu řekl, že už mi nabídl spolupráci před čtyřmi lety, ale já ji odmítl. Nakonec mě uhnali a já šel na konkurz s dalšími sedmnácti zpěváky do Rudolfova studia. Michael se vyjádřil v tom smyslu, že chce něco nového a jeho společnost s ním chce prorazit v Americe. A Michael chtěl rovnocenného parťáka. Takže mi jednou zavolal, že to změní na McAuley Schenker Group. Na což jsem mu řekl, že se zbláznil, že se to nikdy neuchytí. Nakonec se to stalo součástí jeho dohody… Chceš zpívat, tak si všechno rozdělíme padesát na padesát a logo zůstane. Každopádně si to vymyslel Michael.
S Michaelem Schenkerem jsi natočil alba, která hodně inklinovala ke glam metalu. Byl ti tento styl blízký?
Když jsme spolu začali, tak tu byli Def Leppard, Witesnake nebo Bon Jovi a všechny ty veliké kapely na MTV. Tehdy byl každý tak trochu „glam“ a glamové hity byly všude. I my jsme byli jednou z těch kapel…
Proč na začátku devadesátých let došlo k rozpadu McAuley Schenker Group? Mohla za to Michaelova účast na projektu Contraband?
Ono se tenkrát hodně věci měnilo. Michael byl v Contrabandu a já nahrával nějaké soundtracky k filmům, ale hlavně o nás nebyl zájem ze stran nahrávacích společností. Navíc i Michael se chtěl měnit.
Na začátku devadesátých let jsi ještě natočil album „War Games“ s kapelou GMT a pak jsi zmizel ze scény. Proč?
Já jsem se úplně neztratil, když jsme udělali s Philem Taylorem z Motörhead „War games“, tak pořád ještě fungovalo McAuley Schenker Group. V roce 1993 jsem se oženil se svojí rakouskou přítelkyní, v 1999 se nám narodila dvojčata a já si řekl, že budu víc doma s dětmi. Že chci být u toho, až začnou chodit, tak jsem zůstal trochu v pozadí a spíše jen pracoval ve studiu. Taky jsem si dodělal vysokou školu, stal se ze mě grafický designér. Moje rodina pro mě byla číslo jedna. Byl jsem doma s dětmi, bral jsem stabilní plat a když trochu povyrostli, tak jsem se v roce 2006 přidal k Survivor.
Bylo tedy „Business As Usual“ začátkem tvé spolupráce se Survivor?
Rozhodně. Už tenkrát v roce 1994 mi Frankie nabídl místo v Survivor. To jsem odmítl, ale oni si na mě vzpomněli za pár let znovu a to už jsem kývl. Navíc to bylo hlavně o víkendech, takže jsem mohl být s rodinou, žádná velká turné.
Se Survivor jsi nakonec nenatočil žádnou desku. Byl to důvod, proč jsi tuhle kapelu opustil?
To ne. Napsali jsme sice dost materiálu, ale nikdy jsme nic nevydali. K Survivor se pak připojil jejich původní zpěvák (Jimi Jamison, pozn. aut.), který ale asi za rok umřel. Od té doby nic pořádně nenahrávají.
Jaký byl první impuls, že ses před pár lety dal dohromady znovu s Michaelem Schenkerem?
Festival Bang Your Head v Německu. Jeho manažer mi zavolal s tím, že Michael má nápad, že by dal dohromady originální členy pod hlavičkou Michael Schenker Fest, z čehož jsem byl nadšený. Měli jsme dvouhodinový koncert a bylo to skvělé. Tři roky jsme jezdili po turné, nahráli dvě alba „Resurrection“ a „Revelation“. Pak ale přišla ta pandemie a všechno se rušilo, všechny vyprodané koncerty v Evropě i v Japonsku. Michael slavil své padesáté výročí na scéně a vydal album „Immortal“, na kterém má zase jiné hosty, Ronnieho Romera, Ralfa Schepperse z Primal Fear a jeho producenta Michaela Vosse.
Byl v rámci Michael Schenker Fest dobrý nápad spojit všechny zpěváky, kteří s Michaelem Schenker hrávali?
Promotéři a fanoušci to milují. Je to pro ně takový balíček se všemi fázemi Michael Schenker Group. Každý zpěvák zpívá svoje období a navzájem se doplňujeme. Podle mě je to skvělé.
|
