„Aggression Continuum“ je desátou deskou legendárních Fear Factory. Jednoduché prohlášení v sobě zahrnuje zajímavou genezi této placky a spletenec rozepří na osobní i soudní úrovni minulých i současných členů kapely.
Raymond Herrera, Christian Olde Wolbers, Burton C. Bell a Dino Cazares je sestava Fear Factory, která nahrála kultovní alba „Demanufacture“ a „Obsolete“ a po desce „Digimortal“ se rozpadla. Následoval menší reunion, ze kterého vypadl Dino Cazares. Po další pauze s deskou „Transgression“ se v roce 2009 opět spojil se zpěvákem Burtonem C. Bellem a rok nato vydali desku „Mechanize“ pod jménem Fear Factory. To však nelibě nesli Raymond Herrera a Christian Olde Wolbers, kteří se dušovali, že v kapele Fear Factory jsou oni, nahráli demo materiál na novou desku a Bell už s nimi za asistence stále se navyšujících nesmyslných požadavků přestal spolupracovat a přidal se ke Cazaresovi. Na to konto se nechal Cazares slyšet, že Bell chtěl zformovat původní sestavu kapely, ale Herrera a Wolbers s ním nechtěli mít nic společného. Nepomohl ani fakt, že Bell chtěl vyhodit tehdejší manažerku kapely Christy Priske, která byla shodou okolností Wolbersova manželka…
Duo Bell a Cazares vydalo desku „Mechanize“, „The Industrialist“ a „Genexus“ s tím, že na koncertech nebudou hrát věci z desek „Archetype“ a „Transgression“, kterých nebyl Cazares součástí. Čas plynul a v roce 2016 se opět ozvala dvojice Herrera-Wolbers, která hlásala, že chce znovuobnovit původní formaci Fear Factory, hodit všechny neshody za hlavu a hrát. To už se chystal materiál na desáté album, které se o rok později začalo nahrávat. Od půlky roku 2017 ovšem začala válka přes sociální média mezi Wolbersem, Bellem a Cazaresem ohledně nového alba a vůbec značky Fear Factory. Kauza se dostala až k soudu a vyeskalovala minulý rok, kdy ze všeho unavený zpěvák Burton C. Bell prohlásil, že ve Fear Factory končí. Nová deska (s původním názvem „Monolith“) tak nabrala od minulého „Genexus“ šest let zpoždění a s jediným původním členem spatřila světlo světa v roce 2021 pod názvem „Aggression Continuum“. A jaká tedy konečně je?
Produkčně neskutečně našlapaná a atraktivní, byť svou formulí již značně repetitivní. Veškeré peripetie s nárokováním značky a neshodami mezi minulými i současnými členy vyprodukovaly při poslechu melancholickou až nostalgickou náladu. „Aggression Continuum“ cílí na skalní fanoušky a ví, jak je pěkně pohladit po srsti. Chirurgicky přesná rytmika s nasekanými riffy, chladné samply evokující sci-fi prostředí, melodické refrény a nezaměnitelný Bellův vokální projev. Přesně v těchto intencích se fanoušek zaposlouchá u jednotlivých písní, které ho často přenesou někam do konce devadesátých let, kdy byli Fear Factory na vrcholu. Nechybí samozřejmě příměs novodobé éry kapely s djentovým feelingem („Collapse“ řeže hlavy) a snahou o trochu inovativních prvků, jenž se od dob „Mechanize“ čas od času vynoří (alternativní výstřelek „Monolith“ s kytarovým sólem).
Úvodní „Recode“ nebo „Fuel Injected Suicide Machine“ dokonale naplňují očekávání, jak by mělo Fear Factory s Dinem Cazaresem v čele znít v roce 2021. Tvrdé riffy, rychlá tempa, melodické refrény, vhodná elektronika. Industriální cyber feeling je trefený naprosto přesně a i když není tak dominantní jako na legendárních devadesátkových albech, v pravou chvíli se vždy přihlásí o slovo tím, že patřičně zvýrazní nějakou signifikantní rytmickou změnu („Recode“, „Manufactured Hope“) a v ostatních případech podporuje instrumentální složku zpovzdálí. Rytmická část je perfektní a kulometné pravačce zdatně sekunduje bubeník Mike Heller, který do své hry tentokrát vnesl větší kreativní využití celé soupravy, což některé pasáže příjemně osvěžuje. Na druhou stranu nutno dodat, že druhá polovina alba napálenému úvodu jen sekunduje, a především rytmika je už natolik předvídatelná a monotónní, že se při poslechu dostavuje ztráta pozornosti.
Největším překvapením alba je vokální část. Burton C. Bell předvádí jeden z nejlepších výkonů své kariéry a za přispění luxusně zvládnuté produkce zní výborně v obou polohách („Disruptor“), což je s přihlédnutím k některým live vystoupením kapely z minulých let malý zázrak. „Aggression Continuum“ je přiléhavě označováno jako jeho labutí píseň, byť se samozřejmě vedly spory o tom, zda nechat nahrané Bellovy vokály z roku 2017 anebo je nechat přezpívat někým novým. Ať už byly důvody ponechání vokálů jakékoli (rozhodnutí studia, Cazaresovo pragmatické marketingové uvažování, komplikované shánění nového zpěváka…), rozhodnutí to bylo správné.
Po třiceti letech lze odvážně říct, že Fear Factory = Dino Cazares. Zakladatel kapely od prvního alba až do dnešního dne vybrousil svůj styl k dokonalosti a naprosto přesně ví, co si může dovolit, kam až může experimentovat a jaká je cílová skupina posluchačů kapely. „Aggression Continuum“ není jen další deska v řadě, je to album, jež uzavírá jednu velkou kapitolu Fear Factory a názvem naznačuje, že není všem dnům konec. Agrese bude pokračovat a metalová obec je velice zvědavá, jaký protagonista ji bude nadále servírovat. A jak známe kapelu, kdo ví, kdy se kdo z původních členů v budoucnu vrátí…
|
