Divoženky Burning Witches si na svých prvních třech albech vydobyly velmi slušné renomé. Přežily se ctí poměrně zásadní zvrat v sestavě, při němž před dvěma lety nahradila u mikrofonu Serainu Telli Laura Guildemold, která se představila na kladně přijatém loňském albu „Dance With The Devil“, takže loňská výměna u šesti strun je už nemohla z kursu nijak rozhodit. A jelikož zjevně i v čarodějnickém světě platí, že se vyplatí kout železo, dokud je žhavé, pustily se čarodějnice do přípravy čtvrtého alba, pro které se jim podařilo udržet si přízeň frontmana Destruction Schmiera, který jim opět producentsky dohlédl na novinkovou desku „The Witch Of The North“.
Na něm Burning Witches vsadily převážně na sílu a lehkou afektovanost (celkem pasující k čarodějnickému světu). Na svých předchozích albech nebyly holky za žádné křehotinky, ale v tomhle případě jejich houževnatý a docela agresivně pojatý heavík už balancuje na hraně. Údernost totiž nedokáže zastřít fakt, že desítka skladeb (doplněná o tři krátké atmosférické položky a jednu cover verzi) v tak krátkém čase se ukázala být jako příliš velký krajíc, protože v některých skladbách nápady prostě došly (anebo nestačily dozrát), jednak z ní vyplývá nebezpečí, že v těch nejsiláčtějších polohách není snadné Lauře všechno na první dobrou (a někdy ani na druhou) uvěřit. Sveřepě pojatý základ by nemusel být úplně na škodu, některým šlehám (titulka, či zejména pochodovka „We Stand As One“ s lehce hymnickým nápěvem) přímočarost a důraz jasně svědčí, jenže to jsou kousky, do kterých Burning Witches dostanou kromě síly i zajímavější melodii. Sportovní poučka „nejde-li to silou, půjde to ještě větší silou“ se v tomto případě poněkud míjí účinkem a blížící se závěr alba se začíná slévat do jednoho neohebného kusu. Týká se to nejen vlastních kousků, ale i znásilněné výpůjčky od Savatage „Hall Of The Mountain King“. Tvrdit, že album zachraňuje baladická „Lady Of The Woods“ s velmi příjemným vokálním příspěvkem otce kytaristky Romany Kalkuhl, by bylo scestné, síla desky leží úplně jinde, než v pomalejším tempu a hrátkách s atmosférou, ale jakékoliv vybočení z houževnatosti je velmi osvěžující.
Silná energie, dravost, říznost a našlápnutost, dobře zmáknuté řemeslo, přímočarost a záliba v Judas Priest. A k tomu červík pochybností, že v diskografii Burning Witches už bylo lépe. Což však při vědomí, že všechny předchozí desky měly svou nespornou kvalitu, není až tak špatný rezultát.
|
