Dark Tranquillity za sebou měli tvrdé, temné a velice semknuté album „Character“. Dva roky po něm přišli s něčím trochu jiným. „Fiction“ se ukázala jako velice moderně znějící a především pestrá deska. Našli jste tu klasický melodický death, nálož blast beatů nebo naopak nezvykle hodně elektronických zvuků, zároveň kapela zněla dokonce doom metalově. Především však bylo album velice hitové a přístupné. Mikael Stanne po letech oprášil svůj čistý zpěv.
Deska měla velký úspěch (skladby z desky patří k těm nejvíc hraným na koncertech), stejně jako následující koncertní DVD „Where Is Death Most Alive“, které se dostalo na první příčku prodejnosti hudebních DVD ve Švédsku.
Než se kapela vrhla na další studiovou desku, opustil ji baskytarista Mikael Nicklasson. Jeho místo zaujal Daniel Antonsson, který se etabloval jako kytarista v Soilwork. V roce 2010 spatřilo světlo světa album „We Are The Void“. To otevírá hitovka „Shadow In Our Blood“, velice agresivní, ale také temná skladba, která šikovně střídá tempo a parádně navodí atmosféru celé desky, která je jednoznačně nejdepresivnější v celé diskografii kapely. „Dream Oblivon“ to potvrzuje, protože drsnou hudbu před sebou hrne jako buldozer.
„The Fatalist“ představuje klasický hit made by Dark Tranquillity a nabízí rychlé tempo, tvrdé riffy i výrazný klávesový příspěvek.
Mikaelův čistý zpěv zazn poprvé v „The Grandest Accusation“. Jde o velice variabilní song, ve kterém se neustále něco děje. Někdy je nesmlouvavý, jindy téměř doom metalový, uprostřed kapela zas předvede svůj cit pro gothic metal. Velice jednoduchá, ale nesmírně chytlavá je „Her Silent Language“, ve které skupina opět využije trochu gotiky a Mikaelova čistého zpěvu. Z desky vyčnívá temno-temná skladba „Archangelsk“, nesmírně těžká, emočně vypjatá a ve výsledku velice naléhavá. Potkává se tu death metal s doom metalem a celé to má lehce blackový nádech. Titulní píseň je vyloženě klasickou old schoolovou šlehou. Dark Tranquillity zde předvádí melodický death metal nejvyšší jakosti. Nechybí blast beaty a trochu živočišnosti, kterou kapela měla v počátcích kariéry. Riffy vám protočí krk kolem dokola a největší nářez alba je na světě.
S celou deskou (vyjma „Archanglesk“) kontrastuje závěrečná „Iridium“, více než šestiminutová cesta temnou krajinou, kde má prostor smutek, deprese a temnota. Začátek je přitom poměrně přístupný, Mikael příjemně vypráví, pak přijde epicky apokalyptický refrén. Mikael zní jak black metalový básník. Skladba osciluje mezi doom metalovými, gotickými a blackovými pasážemi, atmosféra je naléhavá a tíživá. „Iridium“ je jednou ze skladeb, které vás nenechají chladným a patrně si je budete pamatovat navždy.
Album „We Are The Void“ má poměrně sevřenou temnou atmosféru. V rámci diskografie kapely patří k nejtvrdším, ale zároveň opět trochu pokukuje po gotickém metalu, který však slouží jen jako koření. Místy se zdá, jako kdyby hned u několika songů se kapela inspirovala písní „Inside The Particle Storm“ z desky „Fiction“, tedy doom metalem s prvky blacku. Na desce naleznete hodně opravdu rychlých skladeb, doplněných o překvapivě (na poměry skupiny) pomalejší zadumanější kousky. „We Are The Void“ je oproti předchozím nahrávkám o poznání hůře stravitelná, ačkoliv nepostrádá hity („We Are The Void“, „The Fatalist“, „Her Silent Language“).
Deska měla poměrně nekonzistentní kritiky a to i mezi posluchači. Někteří nahrávku zbožňují, jiní hovoří o nejhorším díle Dark Tranquillity. Album si ale vedlo komerčně velice slušně. Skupina si v roce vydání udělala rekordní koncertní šňůru, která čítala sto devatenáct zastávek! Dark Tranquilluity album doplnili o EP „Zero Distance“, které se neslo v podobném duchu. Než šla kapela nahrávat desátou studiovou desku, opustil její řady basák Daniel Antonsson, který tak u Dark Tranquillity natočil jediné album. Skupina neměla náhradu a tak se baskytary chopil dosavadní kytarista Martin Henriksson.
|
