U většiny blackmetalových kapel současnosti se dá docela snadno odhadnout, jak bude znít jejich další deska. U Darkthrone to ale nikdy nefungovalo. Nečekaných obratů provedla tato norská legenda už tolik, že nikdy dopředu nevíte, kam ji cesty na další nahrávce zavedou. Nejzásadnější stylový přemet se odehrál na samém úsvitu jejich kariéry, když se Darkthrone po deathmetalovém debutu „Soulside Journey“ seznámili s guruem severského black metalu kytaristou Mayhem Euronymem a jeho megakultovním brlohem Helvete. Tehdy přes noc přesedlali z deathu na black metal a vytvořili zásadní dílo „A Blaze In The Northern Sky“. Ještě před Mayhem, Emperor či Burzum… Na dalších deskách „Under The Funeral Moon“ či „Transilvanian Hunger“ svůj styl ještě více přiostřili, což dospělo k naprosto vyhlazovací nahrávce „Panzerfaust“. Tam se vývoj Darkthrone na pár let zastavil. Ovšem jen zdánlivě…
O jedenáct let později bylo zase všechno jinak. Tehdy se objevilo dílo „The Cult Is Alive“, jež rozhodně nemělo mrazivou atmosféru „Záblesku na severní obloze“, dvojice Nucturno Culto a Fenriz na něm nasedla na vlnu pekelného crust punku. Tehdy to fanoušci vzali, protože celá nahrávka byla uvěřitelná, špinavá a až nebezpečně vzteklá. Vzali i následující koketérii s heavy metalem a thrashovým speed metalem na počinech „F.O.A.D.“ či „The Underground Resistance“, ale pravděpodobně největší radost jim udělal částečný návrat k blackmetalovým tradicím na albech „Arctic Thunder“ a „Old Star“. Tam to vypadalo, že se Darkthrone vrací pocitově k Euronymovu odkazu a pachuť sklepních prostor Helvete. I proto byla novinka „Eternal Hails…..“ se skutečně působivým obalem, reflektujícím tradice pravého norského black metalu, velmi očekávaným dílem.
Opojná očekávání ovšem vystřídalo kruté vystřízlivění a zklamání. Darkthrone se vrací zpět do minulosti, ale rozhodně ne k té nejsilnější, na začátek devadesátých let do Luciferových spárů. „Eternal Hails….“ totiž není blackmetalová deska a jestliže má něco s tímto stylem společné, tak to jsou decentní vlivy prastarých desek Venom, které rezonují zejména v úvodní „His Master`s Voice“. Ovšem i ony byly na starých albech „Welcome To Hell“ a „Black Metal“ zmíněných Britů hrány v tvrdším a děsivějším hávu. Darkthrone už od začátku alba zůstávají rozkročeni mezi touto proto-blackmetalovou tváří, ukotvenou někde v dobách, kdy ještě na světě nebyl ani bezejmenný debut Bathory a mezi garážovým demosnímkem kapely, milující stejnou měrou heavy metal a punk. Z těchto ingrediencí se black metal zrodil, ovšem už před čtyřiceti lety a za tu dobu se na kapely kladou už trochu větší nároky. Navíc na tak legendární, jako jsou právě Darkthrone.
Z jejich nové desky jsou cítit vlivy Black Sabbath a Celtic Frost, ale jako kdyby si s nimi norská dvojice neuměla dost dobře poradit. Servíruje je v pěti předlouhých a docela nudných skladbách, postrádajících dávnou mrazivou atmosféru vlastních blackmetalových alb i energii crust punkových. Pro fanouška starých alb je velice těžké hledat záchytné body. Zejména v uzoufání nudné a utahané „Hate Cloak“ dochází k vyložené bezradnosti, kapela na bezmála desetiminutové ploše přežvykuje staré sabbathovské vlivy, ovšem bez špetky vlastní invence, navíc s podprůměrným zvukem a nulovou energií. Tak špatně na tom Nocturno Culto a Fenriz ještě nikdy nebyli… Dokáží zabít i slušně rozjetou „Wake Of The Awakened“, jež odstartuje příjemně punkové tempo, přelévající se po dvou minutách znovu do fádního střednětempého riffování. Jediným světlým místem desky je druhá polovina závěrečné skladby „Lost Arcane City Of Uppakra“, ve které Darkthrone upustí od prehistorických, omšelých riffů a nechávají promlouvat typicky severskou atmosféru, sahající až k ambientním zvukům. Ale kvůli tomu se přece alba této dvojice neposlouchají.
Na severní obloze se znovu nezablesklo. Nebe je pokryté kovovou šedí a prázdnotou a po blizzardu ani stopy. Nesvítí ani pohřební měsíc, nepálí se z panzerfaustů… Darkthrone jako kdyby se vrátili ke svým dřevním začátkům a vyprodukovali průměrné demo garážové kapely, uctívající ve volných chvílích raná alba Venom a Celtic Frost. Ovšem výsledkem je nejhorší a nejslabší nahrávka jejich kariéry.
|
