Gothic rock, potažmo gothic metal, je subžánr, který se příliš nevyvíjí a drží si svou tvář. Má však velice oddané fanoušky a obdivovatele, kteří estetiku stylu mají v krvi. Prvky dekadence, erotika, temnota či láska k tomuto žánru patří. Němečtí Lord Of The Lost všechny zmíněné věci obsáhnou a poslední léta jdou s popularitou stále výš a výš. Na posledním albu „Thornstar“ ukázali tvrdší a modernizovanou tvář žánru, kdy místy působili až jako coreová banda. Bylo otázkou, kam se dál posunou. Rozhodně z nich vyzařovaly ambice.
Na svém sedmém řadovém albu přišli s koncepčním příběhem o Jidášovi. Pro gotiku správně kontroverzní téma, ale rozsah dvojalba a dvacet čtyři skladeb budilo rozpačitý dojem. Není to příliš „velikášské“? Nedopadne to jako spousta jiných podobně velkolepých projektů jen velkou nudou?
„Judas“ představuje kapelu jako sebevědomé těleso, které ví, jak se skládá chytlavá muzika. Dvojalbum je o něco jemnější než jeho předchůdce, přesto je znát, že skupina na něj přímo navazuje. Komu se líbil „Thornstar“, bude se zde cítit dobře, Lord Of The Lost jsou jen líbivější, chtělo by se říci mainstreamovější. Na začátku celé nahrávky jsou největší hitovky. „Priest“ je klasická LOTL věc, přičemž se v ní mísí tvrdé kytary, gotika, trocha elektronických zvuků a vzletný refrén. Skladba funguje na první dobrou. Na citlivější notu hraje další singlovka „For They Know Not What They Do“. Ve slokách dominuje klavír a Harmsův jemný přednes, v další pasáži využije svůj řev, aby refrén zapůsobil chytlavostí a vzletností. Šikovné je zrychlení některých pasáží a využití dvoukopáku.
Harmsův hlas je pro nahrávku velmi důležitý. Snaží se znít pestře. Někdy je klasicky goticky potemnělý, jindy popově něžný a sem tam i coreově zařve. Jsou však chvíle, kdy ho budete mít už docela dost. Naštěstí Lord Of The Lost pro desku vymysleli i spoustu sborově zpívaných pasáží, jako například v „Born With A Broken Heart“. „13th“ je balada, velice pěkná, dobře složená, ačkoliv nikterak překvapující. Balad je na nahrávce hned několik. Kapela je šikovně prokládá rychlejšími kousky, ale někdy se zdá, že pomalého tempa je až příliš. Další kategorií jsou písně, které mají až muzikálový nádech jako třeba „2000 Years A Pyre“. Rockový muzikál Lord Of The Lost sluší a zde zní velice přesvědčivě. V mnoha skladbách nelze kapele upřít inspiraci v klasické či chrámové hudbě, což je vzhledem k tématu i logické.
Jedním z hitů je další z klipovek „The Gospel Of Judas“, k níž si kapela brala inspiraci v gospelových písních, byť tenhle prvek je jen zpestřující, jinak má song klasické atributy pro Of The Lost. Asi nejpůsobivější skladbou nahrávky je „Argent“, která okouzlí orientální melodiíí a ženským zpěvem. Chris Harms zde předvádí velice emocionální výkon, melodie skladby je kouzelná a zažere se hluboko do podvědomí.
„Judas“ je velké album. Lord Of The Lost na něm překonali sami sebe. Deska drží pohromadě a má celou řadu písní, které mají velkou sílu. Gotika, metal, muzikálovost, pop, symfoničnost. „Judas“ je produkčně skvěle zvládnutý, stále se zde něco děje a má potenciál udržet vaši pozornost po celou dobu. Není však bezchybný a někdy je Harmse až „příliš“, stejně jako balad nebo se někdy projevuje opakování stejných nápadů, někomu se může zdát, že Lord Of The Lost hrají až příliš na city. Výtky se dají nalézt vždy, nicméně finální hodnocení je štědré, protože se jedná o výjimečnou nahrávku rozsahem i zajímavostí. Především se ale moc dobře poslouchá.
|
