Spojovat dnes jméno britského kytaristy Bernieho Marsdena s Whitesnake je trochu zavádějící. Marsden byl členem této kapely a po boku Davida Coverdalea s ní vydal hned pět alb. To ale byli trochu jiní Whitesnake než je známe nejen ze současnosti, ale i z jejich nejslavnějšího alba z roku 1987. Na deskách jako „Lovehunter“ nebo „Ready An` Willing“ se ještě neroztáčela kola pozlátkové slávy stavěné na hollywoodském třpytu, ale hrál se festovní hard rock, stavěný na silných bluesových kořenech. A byl to právě Marsden, který byl důležitým spolutvůrcem tehdejší zvuku, který Coverdaleova parta v dalších letech hodila přes palubu. U toho už Marsden nebyl… Whitesnake opustil krátce po vydání alba „Come An` Get It“, v době, kdy už s principálem Coverdalem bylo hodně těžké vyjít. Ten chtěl mermomocí docílit úspěchu v Americe a k tomu se mu parta orvaných, zarostlých bluesmanů s pivním bříškem moc nehodila. Marsdenova hra je pak ke slyšení ještě na desce „Saints & Sinners“. Ta už však vyšla v době, kdy Bernie byl mimo kapelu.
Přestože je jeho jméno nejvíce spojované s členstvím ve Whitesnake, jeho diskografie je mnohem širší. Velice dobré jméno měl už předtím, než se přidal ke Coverdaleově partě, protože v první polovině sedmdesátých let spolupracoval s legendárním bubeníkem Cozym Powellem a po rozpadu Deep Purple s jejich členy, klávesistou Jonem Lordem a bubeníkem Ianem Paicem, aby svou hrou ozdobil výtečné album „Malice In Wonderland“. Jeho kariéra neskončila ani odchodem z Whitesnake. Hrál v kapelách Alaska či Company Of Snakes a také se spojil se svým někdejším kolegou od Bílého hada, kytaristou Mickem Moodym, aby začátkem devadesátých let vytvořili dvě výborná alba. Nové tisíciletí je pro něho už ve znamení sólové kariéry, ve které definitivně odhodil hardrockovou hřmotnost a naplno rozvinul svou lásku ke klasickému blues. A ne náhodou jsou v jeho tvorbě dnes cítit původní Whitesnake více než v současném repertoáru Davida Coverdalea.
Možná proto se jeho tvorba tak dobře poslouchá. Marsden je kromě kytarového umění i velmi dobrým zpěvákem a ani nehádali, že už oslavil sedmdesáté narozeniny. Když se spojí jeho cit pro melodie, bluesové srdce, excelentní kytara a příjemný zpěv, nemůže z toho být špatná deska. Bernie pro ni napsal pouze dvě autorské skladby a pro ostatní kousky si sáhl do dávno zapomenutého repertoáru starých bluesmanů. Proto se hodně cestuje v čase, dokonce až do roku 1940, ve kterém do Marsdenova narození scházelo ještě jedenáct let! Právě z toho roku pochází úvodní skladba „Don`t You Lie To Me“ od Hudsona Whittakera. Marsden ji opatřil soudobějším kabátkem, byl jí ponechán původní feeling, který však ostře kontrastuje s modernějším zvukem a skvěle sólující Bernieho kytarou. Ta je hlavním symbolem této desky a pro posluchače vodícím prvkem.
Skladby Marsden vybíral citlivě a s jejich provedením si dal záležet. Producentsky je „Kings“ velice dobře ošetřené dílo a proto ani nepostřehnete řadu desetiletí, která mezi různými skladbami leží. Vezměte si zmíněnou „Don`t You Lie To Me“ nebo rok mladší „Key To The Highway“ (1941!) a závěrečnou instrumentálku „Uptown Train“ a rozhodně byste nehádali, že mezi nimi leží osmdesát let. Bernie hraje podle pravidel z válečných let, ale dělá to s lehkostí, která je nutná pro album z jedenadvacátého století, čímž dokáže z řady skladeb udělat i v roce 2021 žánrové hity. Jako ten nejjasnější příklad můžeme jmenovat „I`ll Play The Blues For You“, kterou v roce 1969 proslavil americký bluesman Jerry Beach, nebo „Living On The Highway“ z jedenasedmdesátého od Dona Nixe. Těžko vybírat z dvanáctiskladbové kolekce jasné vrcholy (i když „I`ll Play The Blues For You vede…), protože celá sbírka je vzácně vyrovnaná. Navíc hraná s obrovským přehledem starého mazáka…
„Kings“ je oddechová deska, která nemá ambice prorazit do hitparád, ale o to je upřímnější a sympatičtější. Marsden na ní nemusí přesvědčovat o tom, že umí hrát, to už všichni dávno vědí. Ale překvapuje tím, že i starým skladbám, které dnes v podstatě už znají jen zažraní fanoušci bluesového pravěku, dává nová křídla a přivádí je zpět k životu. V tomto případě ani nevadí, že je deska složené především z coververzí, protože Marsden jejich oprašováním dělá záslužnou činnost. A dělá ji skvěle…
|
