Když v roce 1998 vyšlo tributní album „Great Zeppelin: A Tribute To Led Zeppelin“ od amerických Great White, své opodstatnění to mělo. Právě uplynulo třicet let od chvíle, kdy si Robert Plant, Jimmy Page, John Paul Jones a John Bonham založili kapelu, která se měla stát tou největší na světě a navíc podobně laděná alba nebyla v té době natolik běžná. Great White, vedeni zpěvákem Jackem Russellem, tímto krokem své fanoušky překvapili a řada z nich uznávala, že se Američané s repertoárem legendárních Britů popasovali skutečně statečně. Zlatým hřebem na desce byl výkon Russella, který je jedním z nejlepších a nejcharakterističtějších pěvců, jaké americká scéna osmdesátých let nabídla. Tehdejší nahrávka se dobře poslouchala, byla dramaturgicky i produkčně zvládnutá. Když o sedm let později vznikla podobná kolekce „Great White Salutes Led Zeppelin“, už to bylo mnohem méně zajímavé. Great White v té době byli v mizerném stavu, neboť je Russell svou tehdejší náklonností k alkoholu takřka rozložil.
Dnes v čele této kapely už nestojí, bylo mu ovšem lídrem a kytaristou Markem Kendallem umožněno, aby dál používal za svým jménem přídomek Great White. A Jack, vědom si toho, že na tom ještě může vydělat pár peněz, po tom skočil. Jack Russell`s Great White tak fungují už deset let. A tím se dostáváme k jejich největšímu problému a rovněž problému tohoto alba… Za dobu existence natočil Jack se svou kapelou vlastně jen jednu autorskou desku, velmi dobrou „He Saw It Comin`“ z roku 2017 a to je od muzikanta, který v osmdesátých a devadesátých letech sekal jeden hit za druhým a album stíhalo album, sakra málo. Vidina, že by se situace mohla zlepšit, prakticky žádná není. Vyschla snad Jackovi inspirační studna, když loni nabídl akustickou verzi klasického alba Great White „Once Bitten“ a teď přichází s dalším pokračováním zeppelinských coververzí?
Podobná alba se točí z několika důvodů. Buď pro peníze, z uměleckého potěšení nebo prostě proto, že daný muzikant je už v takové pozici, že si může dovolit, co chce. Ale v té Jack není. A nikdy už nebude… Zbývají tedy první dva důvody a těžko můžeme spekulovat o tom, který převažuje. Je nepochybné, že Russell má Led Zeppelin rád. Je rovněž nepochybné, že složité rejstříky Roberta Planta vždycky zvládal levou zadní. A je jasné, že když se do podobného projektu pustí, bude skvěle zazpívaný i zahraný. Ale proč znovu nahrávat skladby, které jsou v originále stejně nedostižné a už si to Jack v minulosti zkusil? Že by přece jenom vše bylo o tahání peněz z kapsy zbylých fanoušků? Bude další varianta na zeppelinské hity ještě někoho zajímat, ať už jsou zahrané sebelíp?
Problém je nejen ve smyslu desky, která nemůže suplovat klasickou řadovku, na kterou se čeká neúměrně dlouho. Problém je také v tom, že „dvojka“ „Great Zeppelin“ v lecčems dubluje třiadvacet starý počin Great White a nevnáší do skladeb nic nového. Znovu je tu „Stairway To Heaven“, „Living Loving Maid“ nebo „No Quarter“, při kterých si až ťukáte na čelo, proč vlastně vůbec. Co tím vůbec Jack chce říct…? Možná chce jen dokázat, že jeho hlas je stále stejně silný jako před lety a že nestárne. To je pravda a dokazuje to ve všech představených skladbách, se kterými si zase poradil velmi dobře. Jenže to tak nějak nestačí. Ukázal to už jednou a opakovaný vtip už není vtipem. Těžko tím dnes někoho ohromí a do jedné řeky, ač by sám rozhodně moc chtěl, podruhé nevstoupí.
I když je „Great Zeppelin II: A Tribute To Led Zeppelin“ formálně dokonalé a dobře se poslouchá, radost udělat nemůže. Leda nekritickým obdivovatelům Russellova vokálu, ale už asi i těm dochází s vrtochy problematického zpěváka trpělivost. Na živobytí se nějak vydělávat musí, ale tohle asi není ta nejlepší cesta. Výsledná známka tak není za předloženou práci (to bychom se pohybovali rozhodně výš), ale spíš za to, že celý tento projekt zavání něčím nepěkným…
|
