Diskografie bývalého kytaristy Dokken George Lynche je obsáhlá až běda. Kromě nejslavnějšího působiště ve jmenované kapele zahrnuje i další Lynchovu dlouholetou partu Lynch Mob, řadu nejrůznějších projektů, tu s bývalými členy Dokken, jinde se zpěvákem Stryper Michaelem Sweetem, a v neposlední řadě i úctyhodnou řádku sólových alb. Ta byla vždy nejméně komerčními počiny z jeho katalogu, Lynch se nevyhýbal ani instrumentálním kouskům. A jestliže v osmdesátých letech zažil období největší slávy, v dekádě další už tvořil nahrávky spíše pro fajnšmekry, ovšem s čím dál větší kadencí a v poslední době jeho umělecký přetlak dosáhl dosavadního vrcholu. Lynch je takřka na roztrhání. Opět příležitostně koncertuje s Dokken, je členem progresivního projektu KXM, hraje se svými někdejšími kolegy v The End Machine, natočil s basistou Jeffem Pilsonem album coververzí a pracuje i na třetím albu s Michaelem Sweetem. V jeho letech… Klobouk dolů.
Jak vidno, čas si najde i na sólovou tvorbu. Tu odstartoval po prvním faktickém konci Lynch Mob, když v roce 1993 vydal sbírku „Sacred Groove“. Kromě účasti hostující pěvců Glenna Hughese, Mandyho Liona (World War III), Raye Gillena (ex-Black Sabbath, Badlands) či bratrů Nelsonových překvapilo v instrumentálních pasáží až progresivním zněním, které od někdejšího lva hairmetalových salónů čekal jen málokdo. Dnes už je situace jiná a Lynchovi fanoušci vědí, že tento kytarista není jen mašinou na hity typu „Alone Again“, „It`s Not Love“ nebo „Dream Warriors“. Progresivní složka z jeho sólové tvorby už nikdy nevyprchala a Lynch se k ní zpravidla uchyluje v dobách, kdy tvoří i pro jiné kapely či projekty, kam se však tyto složitější a posluchačsky méně přístupné nápady nehodí. A to je i případ novinky „Seamless“, o níž už se od samého počátku tvrdilo, že se bude jednat o dílo instrumentální. Proto zde žádné další hity hledat nelze.
Lynchova alba, a nejen ta sólová, se vyznačovala vždy kolísavou kvalitou. Nikdy nedosáhl tak zářivých výšin jako v osmdesátých letech s Dokken, ale přesto se dají v jeho diskografii nalézt výborné kousky. Mezi ně patří určitě první spolupráce s Michaelem Sweetem, letošní deska The End Machine, první alba Lynch Mob a překvapí i stále se zlepšující KXM. Na opačné straně spektra však stojí projekt T & N nebo Lynch & Pilson, které lze jen sotva považovat za vydařené. Lynchova sólová tvorba ale stála vždy tak trochu mimo. Z ní přímo dýchala svoboda, kterou si na vlastních deskách užívá, což bylo i přes dramaturgickou a produkční nedotaženost vždy velké pozitivum. A novinka jde v tomto ohledu ještě o notný kus dál než její předchůdkyně. Lynch ji nahrál nejen srdcem, ale i hlavou, a při jejím sestavování pravděpodobně hodně přemýšlel.
Rozhodně velkým posunem je dramaturgie desky. Lynch nabídne „pouze“ dvanáctiskladbovou kolekci, což je oproti předchozí sólovce „Shadow Train“ velké pozitivum. Také si vyhrál se skladbami samotnými a nevrší na sebe nápady bez ladu a skladu, čímž vznikla ucelená a kompaktní nahrávka. Tím jsou eliminovány pocity nudy, které se v minulých letech na Lynchových albech dostavovaly celkem často. Zde, i když jde opět o posluchačsky náročnější kus, jsou jednotlivé části záživné, protože kytarista střídá nálady i atmosféru skladeb. Převažují samozřejmě natlakované, progresivně laděné věci jako úvodní „Quiver“, krkolomná „Death By A Thousand Licks“, nebo až avantgardní sedmiminutovka „iThink“ (zde to Lynch se složitou stavbou kompozice už trochu přehání), ale jsou zde i uvolněnější kousky „TJ69“ či zejména „Falling Apart“, kde se ozývá přitažlivá dokkenovská minulost. Ač se jí Lynch léta bránil zuby nehty, je nutné si přiznat, že právě komerčněji laděné skladby uměl vždy nejlépe.
Ač dílo instrumentální, bude „Seamless“ patřit k tomu lepšímu, co George Lynch na své sólové dráze vydal. Důvod je pro to vlastně jen jeden jediný. Album nepůsobí jako spíchnuté horkou jehlou, což se u jiných jeho kousků říct nedá. Letos má prostě Lynch šťastnou ruku. Povedla se mu práce s The End Machine, k zahození není ani „Seamless“ a navíc na konci roku se čeká ještě třetí deska s Michaelem Sweetem. Tak uvidíme…
|
