Fanoušci Kiss se v polovině devadesátých let museli nutně cítit totálně zmateni. Kapela se po ukončení turné k „Revenge“ stáhla do ústraní, ve kterém přežila dobu největší grungemánie po sebevraždě Kurta Cobaina v dubnu 1994. Možná o to překvapivější bylo prohlášení, že Kiss začínají pracovat na nové desce s názvem „Carnival Of Souls“. „Carnival Of Souls“? Co to je za název, tak vzdálený od divokého nočního světa Kiss? Už jen tohle mohl být signál, že nezůstane kámen na kameni, a že doba, kdy se nejeden umělec osmé dekády začal orientovat na tvrdší a alternativnější sound, poznamená i Kiss. Navíc moc dobře víme, jak to bylo u téhle kapely s dobovými trendy… Otazník však nad takovým jednáním stále visí, protože oba protřelí obchodníci, Simmons i Stanley, museli moc dobře vědět, že žádný obrat do jiných vod nedokázal kapele přinést tolik finančních prostředků jako alba, na nichž se držela svého kopyta. A o peníze u téhle kapele šlo vždycky…
Jenže předtím došlo k něčemu, co se dá nazvat vlhkým snem všech starých fanoušků. Nejprve se kapela zjevila na předávání cen Grammy v Los Angeles a následně na tiskové konferenci v letadlové lodi Intrepid v New Yorku. Poprvé od roku 1983 se představila znovu v maskách a to dokonce s Acem Frehleyem a Peterem Crissem v sestavě. Kde jsou Bruce Kulick a Eric Singer? Co bude s deskou „Carnival Of Souls“, o které Kiss už nějakou dobu mluvili? Otázky se kupily a odpovědi nepřicházely. Stanley i Simmons stále mlžili ohledně na druhou kolej odstavených parťáků i o desce, o níž bylo nakonec rozhodnuto, že jednou pro vždy zůstane v šuplíku. Přišlo také vystoupení na MTV v rámci tehdy velmi populárních akustických koncertů Unplugged, kde se kromě poslední sestavy kapely objevil jak Frehley, tak Criss. I když oba vypadali docela z formy, pro fanoušky a věci budoucí měla tato skutečnost opravdu velký význam.
„Vlastně to celé způsobil Peter, který mi zavolal domů, když jsem se připravoval na setkání s fanoušky, protože se chtěl na jednom takovém setkání objevit. Jeho dcera s ním totiž začala mluvit o fenoménu Kiss. Vyptávala se na úplné banality, protože mezitím už vyrostla docela nová generace, která původní Kiss nikdy neviděla.“ Gene Simmons
V tu chvíli byla na světě nová senzace. Kiss se vraceli v původní sestavě a ve svých starých maskách. „Jsme větší než kdykoliv předtím,“ troubil do světa Simmons ve snaze zakrýt fakt, že hráz, který kdysi vyrostla mezi dvěma skupinami členů (Simmonsem a Stanleyem na jedné straně a Frehleyem a Crissem na druhé), sahala stále vysoko. Kulick i Singer mohli jen sledovat, jak se znovu rozpoutává kissmánie, ovšem už bez jejich účasti. „Napřed bylo potřeba vyčistit vzduch. Ace a Peter nám museli dokázat, že jsou čistí a v ničem nejedou,“ přiznal Simmons. To už ale vzduchem létaly astronomické částky na společné turné se starým programem, kterým oba kapelní držgrešle nemohli odolat. Takže sice bylo natočené a k vydání připravené album „Carnival Of Souls“, ale do světa se rozjela kavalérie pod názvem „You Wanted The Best, You Got The Best“ s Frehleyem a Crissem na palubě. Oba se sice v dalších letech, kdy znovu byli odejiti, vyjadřovali o celé situaci s despektem, neboť byli degradováni do pozice pouhých zaměstnanců mašinérie Kiss, ale pro řadu fanoušků se skutečně jednalo o splnění životního snu.
Jenže, co čert nechtěl, z trezoru, kde bylo pečlivě album „Carnival Of Souls“ střeženo, se podařilo sebrat kopii této nahrávky, která se brzy rozšířila po celém světě. V tu chvíli bylo jasné, proč kapela, navíc v euforickém stavu ze znovunabyté staré popularity, desku vlastně odepsala. „Tohle nejsou Kiss“, reagovali nejčastěji fanoušci na materiál, který se nesl v duchu temného grunge, ale odpovědí jim byly hlasy Stanleyho a Simmonse, deklamující své variace na Alice In Chains či Soundgarden. V táboře kapely vypuklo zděšení, ale už se nedalo couvnout zpět. Kiss se už nemohli tvářit, že tato deska vůbec neexistuje. Proto ji v tichosti 28. října 1997 vypustili do světa s přídomkem „The Final Sessions“ a odfláknutým obalem, který jako kdyby chtěl vyvolat zdání demosnímku, jenž vlastně ani deskou nikdy být neměl. „Carnival Of Souls“ se nedočkala žádné propagace, protože stále ještě probíhalo světové turné a stará sestava se připravovala na svou comebackovou nahrávku. Ovšem příběh Kiss by bez ní rozhodně nebyl úplný, přestože spolu s „(Music From) The Edler“ představuje největší přešlap v dějích kapely.
I když „Revenge“ byla temná deska, stále měla mnoho typických prvků Kiss a právem byla považována za novodobou klasiku. „Carnival Of Souls“ jako kdyby chtěla čerpat ze skladby „Unholy“ z „Revenge“, ovšem jde mnohem dál. Temnota už je všudypřítomná a těžkotonážní grungeový zvuk pohřbívá letitou identitu kapely. Nedominuje jen Simmonsovým „Hate“ nebo „Childhood`s End“, ve kterých se basistův hrubý přístup k nové tváři kapely hodil, ale i Stanleyho kompozicím „Master & Slave“, „Rain“ nebo „Jungle“. Z nich se definitivně vytratil Stanleyho hitový rukopis a nebýt jeho mečivého zpěvu, těžko by kdo odhadl, že podobné věci skutečně hrají Kiss. Přesto „Carnival Of Souls“ není špatná deska. Když přistoupíte na její hru, odměnou bude opravdu několik silných skladeb (kromě zmíněných věcí stojí za pozornost i závěrečný kus „I Walk Alone“, samostatné dílo Bruce Kulicka), které by (zbavené grungeového balastu) mohly být stálicemi koncertního programu. Ovšem to jsou hypotézy, nad kterými nemá smysl spekulovat. Kiss „Carnival Of Souls“ nikdy nepropagovali, nikdy mu nevěnovali pozornost. Skalní fanoušci staré sestavy si jistě řeknou – zaplaťpánbůh, ovšem ti otevřenější mohou litovat…
„Byl jsem absolutně a zcela proti tomu, abychom nahrávali tenhle typ alba, ale v kapele nastanou okamžiky, kdy člověk ustoupí nebo se úplně vzdá své koncepce, protože cítí, že někdo jiný něco hrozně moc chce. To Gene si vzal do hlavy, že bychom mohli takovou desku udělat. Já nikdy nevěřil na to, že svět potřebuje druhořadé Soundgarden, Metallicu nebo Alice In Chains. Byl to hodně propracovaný pokus, ovšem pokus o něco, co považuji za naprostý omyl.“ Paul Stanley
Komerčně se z „Carnival Of Souls“ stal samozřejmě propadák. Ovšem je otázka, zda by tomu nebylo tak, i kdyby k němu Kiss přistoupili jako ke klasickému řadovému albu včetně propagace a turné. Jejich fanoušci prostě nejsou na žádné podobné experimenty stavěni a kapele to dali zřetelně najevo. Jenže v době, kdy „Carnival Of Souls“ vyšlo, sestava, která desku nahrála, už neexistovala. Zatímco Stanley a Simmons triumfálně táhli světem a vezli se na vlně nostalgie starých fanoušků, Eric Singer se kajícně vrátil k Aliceovi Cooperovi, se kterým připravil rovněž nejexperimentálnější alba jeho kariéry a Bruce Kulick se postavil na vlastní nohy, když si spolu s odpadlíkem z Mötley Crüe Johnem Corabim postavil kapelu Union, která měla demonstrovat osudy dvou vyděděnců. Společně vydali dvě alba, debut z osmadevadesátého, který v sobě nesl dozvuky „Carnival Of Souls“ a bezejmenného alba Mötley Crüe a o dva roky mladší nahrávku, více blues/hardrockovou záležitost „The Blue Room“. Samotní Kiss se už ale připravovali na křest ohněm, první desku po bezmála dvaceti letech v původní sestavě…
|
