„Mick a Lou se rozhodli, že si všechno chtějí řídit sami, být v centru kapely,“ vzpomínal na rok 1980 po letech vyhozený kytarista a saxofonista Ian McDonald. „Mick se rozhodl dát najevo, že je to jeho kapela, k čemuž mu menší kolektiv vyhovoval. Já tu kapelu miloval a sám bych neodešel, ale bohužel to nebylo moje rozhodnutí.“ Z Foreigner se stala čtveřice. Jones se pevně rozhodl, že McDonalda ani druhého odpadlíka klávesistu Ala Greenwooda nebude nahrazovat žádným stabilním členem kapely, což potvrzuje McDonaldova slova o kytaristově vůdčí pozici. Změny dostál také výraz kapely. Jones byl vizionář, který věděl, že další podobné album jako „Head Games“ si Foreigner nemohou dovolit vydat. Tato deska byla stará jen několik měsíců, ale už zněla zastarale a dokonale symbolizovala konec sedmdesátých let. Léta osmdesátá kladla na hudbu zcela jiné nároky. První, čeho se Foreigner zbavili, byly zbytky hardrockové hutnosti. Nic nebylo méně moderní než odkaz na uplynulé desetiletí. Osmdesátá léta totiž začínala v nablýskaném stylu…
Bylo také třeba změnit producenta, spolupráce s Royem Thomasem Bakerem na „Head Games“ se příliš neosvědčila. Volba padla na jihoafrického rodáka Roberta Johna „Mutt“ Langea, který právě dosáhl obrovského úspěchu s albem „Back In Black“ od AC/DC, na kterém jejich neotesaný rock n`rollový styl dokázal vymodelovat do úchvatného tvaru, která rázem snesla i rádia, aniž by kapela ztratila cokoliv ze své původní energie. Jones měl záměr stejný. Chtěl komerčně laděnou rockovou desku, nepopírající kořeny Foreigner, ale s tolika hity, aby jméno kapely zářilo jasněji než kdy předtím. Poprvé v kariéře kapely se začalo přemýšlet o tom, jakou desku by chtěli posluchači slyšet. V případě alba „4“ to sice ještě nebyl rozhodující faktor, ale touha po větším úspěchu, než jakého muzikanti doposud dosáhli, byla veliká. Jones začal psát skladby pouze ve dvojici s Grammem, přičemž je jasné, že kytaristův čich na komerční hity už byl řádně rozvinutý. K tomu se přidala osobnost „Mutt“ Langea, který přesně věděl, jak co nejlépe udělat skutečně velkou nahrávku. Vše do sebe začalo krásně zapadat.
Nahrávání alba pod názvem „Silent Partners“ začalo na konci roku 1980 a ve studiu se kromě základní čtveřice (Jonese a Gramma doplňovali staří parťáci, bubeník Dennis Elliott a basista Rick Wills) začala střídat řada různých muzikantů. Všechny kytarové party si pohlídal sám Jones, který na album nahrál i většinu kláves. Jak ale velela doba, bylo nutné použít i syntezátory, které otupily hardrockové ostří a daly albu mnohem větší komerční nádech. Velmi důležitá je přítomnost saxofonu, zejména sólo, hrané dnes už zesnulým Juniorem Walkerem v pilotním singlu „Urgent“, se stalo nesmrtelnou klasikou. Nic z toho by ale nebylo nic platné, kdyby Jones s Grammem nepřišli s vyváženou a silnou kolekcí, jakou deska z roku 1981 prezentuje. Ne kvůli zvukovému balení a pozlátku, ale jen díky skvělým skladbám se z tohoto alba stala jedna z nejzásadnějších desek své doby a naprostý monolit žánru AOR. Ještě předtím se však změnil název a ze „Silent Partners“ se stala obyčejná „Čtyřka“.
Vše sedělo dokonale. Úvodní „Night Life“ jako kdyby se ještě vracela někam do dob „Double Vision“, ovšem i ji „Mutt“ Lange opatřil komerčním popraškem, aniž by popřel její tvrděrockový základ. Ten drží i jeden z největších hitů Foreigner „Juke Box Hero“, jenž se snaží reflektovat na právě probíhající vlnu disca, které je přítomné v ostře přesném rytmu, refrén ale už má parametry stadionového monstra. V „Break It Up“ (poslechněte si klávesový úvod a je vám jasné, kde se inspirovali Europe, když psali slavnou baladu „Carrie“) Jones stále dokáže zostra hrábnout do strun, ovšem i zde je cítit jasný závan pronikavé hitovosti se zasněnou atmosférou ve vícehlasech, sází se zase na velice chytrý a snadno zapamatovatelný refrén. A to je tady ještě matka všech rockových balad a budoucích kapelních trháků – „Waiting For A Girl Like You“. Kytary střídá popový zvuk prosycený syntezátory, Gramm upouští od vypjatého hlasu a spíše citlivě promlouvá text, který uchvátil miliony dívek po celém světě. Aby ne, vždyť ta skladba byla přesně o nich… První stranu alba uzavírá svižnější „Luanne“, těžící ze zásad starého rock n`rollu a beatlesovské melodiky. Opět je na svém místě výrazný refrén., dělající ze skladby další výtečnou nadčasovou záležitost.
Album se přehoupne do druhé poloviny s „Urgent“, obřím hitem, hraným do dnešních dnů. Foreigner se v něm projevují jako definitivně variabilní kapela, dokáží skloubit rockovou tvrdost, popový prvek zaručující hitparádový úspěch a funkovou rozvernost, což není věc, která by do té doby pro kapelu byla samozřejmostí. „I`m Gonna Win“ je skladbou z jiného spektra. Je nejtemnější záležitostí na albu, Jones se nechal inspirovat i sabbathovskými riffy (řečeno nadneseně) a skladbu zjemňují jen decentní vstupy kláves. Jistá dávka podobné atmosféry provází i „Woman In Black“, ale zde přece jen Lange namixoval do potemnělých riffů i popovějšího ducha. Utajený klenot alba nese název „Girl On The Moon“, považovaný za druhou baladu desky. Tahle věc není tak hitová a známá jako „Waiting For A Girl Like You“, ale rozhodně je neméně působivá. Gramm postupuje nenuceně zasněnou náladou, dávku noční atmosféry umocňuje i skvěle zaranžovaná slide kytara hostujícího Hugha McCrakena, a Jones opět servíruje chytře zaranžované kytary, jež si tolik rozumí s klávesami. O skvělém refrénu ani nemusíme mluvit. Celých čtyřicet minut alba uteče jako voda a Foreigner už mávají na rozloučenou s vícehlasou „Don`t Let Go“, velice důvtipným mixem hard rocku a popového feelingu, kombinace, ze které vzniklo AOR a nejlepší deska tohoto stylu všech dob.
Úspěch zaznamenala „4“ fenomenální. Především trojice singlů „Juke Box Hero“, „Waiting For A Girl Like You“ a „Urgent“ zahájila dravou cestu vzhůru hitparádami a album se uhnízdilo na vrcholu amerického prodejního žebříčku. Jeho kvalita i vliv jsou dodnes nezpochybnitelné. V ranku AOR nikdy předtím ani potom nevyšlo lepší a propracovanější album, ač se o to řada jiných kapel i Foreigner samotní v následujících letech snažili. Tak skvělá deska se překonává skutečně jen velmi těžko a je otázka, zda se tak vůbec někdy stane. Kapele album zajistilo nesmrtelnost, ale tento úspěch přinesl i odvrácenou tvář. Další spory na sebe nenechaly čekat, přestože se zdálo, že Foreigner se v roce 1981 stali neporazitelnými.
|
