Foreigner si užívali výsadního postavení na scéně, které jim zajistila jak deska „4“, tak i megaúspěch balady „I Want To Know What Love Is“ z alba „Agent Provocateur“, ale těžko se dalo mluvit o vnitřní pohodě uvnitř souboru. Existovalo tehdy vůbec ještě něco takového? Fakt, že spoluhráři Micka Jonese byli odstaveni od důležitých rozhodnutí, které Foreigner činili, hodně nelibě nesl zpěvák Lou Gramm, který nahlas uvažoval o tom, že Foreigner opustí. Tomu nahrávalo oznámení o vydání jeho sólového debutu „Ready Or Not“ z ledna roku 1987, na kterém spojil síly s kytaristou Brucem Turgonem, někdejším spoluhráčem z kapely Black Sheep, kde působil kolem poloviny sedmdesátých let. Jestliže se Gramm vyjadřoval trochu pohrdavě nad novým směrem Foriegner, který reprezentovalo album „Agent Provocateur“ a sám byl zastáncem dravějšího, hardrockovějšího směru, „Ready Or Not“ spíše pokračuje v cestě, kterou šli Foreigner. Přestože se nejedná o špatnou nahrávku, postrádá větší hitový esprit a proklamovanou tvrdost.
O Foreigner nejevil dostatek zájmu ani Mick Jones. Ten si užíval výsadní postavení hitmakera, které chtěl zúročit v producentské činnosti. Svůj rukopis se mu podařilo vtisknout i slavnému albu „5150“ od Van Halen, díky čemuž si na své konto připsal velký úspěch i v této činnosti. Podepsal se i pod album „Fame And Fortune“ od Bad Company, které sice bylo méně úspěšné, ale i ono nese jeho vliv, včetně kompozičního přínosu. Čas pro Foreigner tak přišel až na jaře roku 1987, kdy Gramm měl venku sólové album a firma se tvrdě dožadovala další nahrávky. Tu si pod svůj producentský dohled vzal Jones, čímž znovu ukázal, kdo má hlavní slovo v kapele. „Tahle doba pro mě byla největší peklo,“ vzpomínal na osmdesátá léta Lou Gramm. „Mick se stal neomezeným vládcem v kapele a nepřipouštěl žádný názor, ani ten můj. Stal se tyranem a diktátorem, který si myslel, že pravdu může mít jen on. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho příšerného prostředí dostal,“ dodal Gramm. Tím je řečeno vše. Zbývá jen dodat, že nejhorší vztahy v kapele byly právě v období alba „Inside Information“.
Mick Jones si spolu s firmou Atlantic myslel, že Foreigner jsou mašina na hity. Tomu se podřizovalo všechno i za cenu ztráty vlastní identity. Ta se ve větší míře přece jen nekoná, protože „Inside Information“ nese dost styčných bodů společných s „4“, ovšem zachází ještě dál v koketování se soudobým popem. To albu málem zlomilo vaz, ale při zpětném pohledu je nutné uznat, že po trochu rozpačitém „Agent Provocateur“ se jedná o velmi dobré album, byť kvalit „4“ dosaženo nebylo. Jenže to bychom po kapele chtěli skoro nemožnou věc. Možná nebylo nejrozumnější postavit album na baladě „I Don`t Want To Live Without You“, která definitivně pozbyla jakoukoliv spojitost s tvrdším rockem a oproti „Waiting For A Girl Like You“ a i „I Want To Know What Love Is“ se jedná o prvoplánově sladkou záležitost. I když vyšla až jako třetí singl, dostalo se jí největší podpory od vydavatelské firmy, která si od balady slibovala, že by mohla zachránit nižší prodeje alba. Nestalo se… Scéna procházela divokou obrodou, rockeři objevující tvrdší spolky jako Guns N`Roses už nad Foreigner zlomili hůl a kapelu odepsali do kolonky rádiového popu. A přízeň komerčního publika, ač masovějšího, bývá hodně vrtkavá…
Je škoda, že „Inside Information“ časem docela zapadla. Má jen velmi málo slabých míst a celkově představuje silnější kolekci než „Agent Provocateur“ nebo „Head Games“. Možná úplně nepřesvědčí trochu kostrbatá „Can`t Wait“ či přeslazená „I Don`t Want To Live Without You“, ovšem zbytek skladeb naplňuje vrchovatě vysoký standard kapely. Pilotní singl „Say You Will“ je prototypem typického hitu a dokonalou AOR hymnou, stejně jako „Out Of The Blue“ nebo titulní „Inside Information“. Právě tyto tři skladby patří k absolutním vrcholům alba. Kapela potlačila nevhodné používání syntezátorů, které zaplevelily minulou desku a ve větší (rušivější) míře jsou ke slyšení jen v jinak skvělé „Heart Turns To Stone“. Je proto potěšující, že je Jones nenechal vyniknout v tvrdších a rychlejších „Counting Every Minute“ nebo „The Beat Of My Heart“, v nichž rezonují staří Foreigner z konce sedmdesátých let. Možná si tím Jones chtěl udobřit staré příznivce, ovšem o jejich přízeň se už ucházel marně.
I když kapela za „Inside Information“ získala platinovou desku, úspěch v porovnání s předchozími alby byl jen částečný. Doba Foreigner končila. Povinné turné mělo svůj vrcholný okamžik, když kapela vystoupila v newyorské Madison Square Garden u příležitosti čtyřiceti let od založení společnosti Atlantic, kde si s nimi zazpíval i Phil Collins, ale to už se dny klasické sestavy krátily. Ke slovu přišly horké hlavy. Na sólovou dráhu se opět vydal Gramm, který v říjnu 1989 vypustil do světa druhou sólovku „Long Hard Look,“ i Mick Jones, jenž jej se sólovou bezejmennou prvotinou předběhl o dva měsíce. Zlé jazyky, které mluvily delší dobu o tom, že společná chemie mezi Jonesem a Grammem už nefunguje, měly pravdu. „Inside Information“ se stalo poslední albem klasické sestavy Foreigner a uzavřelo nejdůležitější a nejslavnější etapu kapely.
Otázku co dál si kapela kladla v létě 1990, kdy Gramm položil na stůl výpověď. Důvodů pro to měl celou řadu, nejpodstatnější byl další rozpor mezi ním a Jonesem ohledně další desky, ale i Grammova alkoholová a drogová závislost, která mu začínala přerůstat přes hlavu. Po odchodu z Foreigner nastoupil odvykací kůru, kde se z něho stal křesťan, rozjímající každodenně místo prázdných skleniček nad Biblí. Kromě toho si postavil i kapelu Shadow King, která se stala jakousi superskupinou, neboť po jeho boku exceloval kytarista Vivian Campbell, pozdější člen Def Leppard, multiinstrumentalista Bruce Turgon a bubeník Kevin Valentine, který později s Kiss nabubnoval album „Psycho Circus“. Shadow King žili jen chvilku a zanechali po sobě jedno velice dobré bezejmenné album. I když to vypadalo, že Foreigner zláme Grammův odchod vaz, nestalo se tak. Jones to vzdát nechtěl…
|
