Night Ranger žijí. Ba co více, dokonce přišli s novým albem „ATBPO“, kde zní nejlépe za posledních několik let. Kapela je sice spjata s osmdesátými léty, kdy zažívala na kalifornské scéně největší úspěchy, ovšem i přes pár hluchých let se stále nechce vzdát nové tvorby. Jedním z důležitých autorů je kytarista a zakládající člen Brad Gillis, který je Night Ranger věrný už bezmála čtyřicet let. Ten se rozpovídal o nové desce, ale i zavzpomínal na zlatou éru kapely nebo na své působení po boku Ozzyho Osbournea. Tento rodák z havajského města Honolulu je velmi vytížený člověk, ale na nás si našel půlhodinku a jednoho krásného letního večera zavolal ze svého domu ze San Francisca.
Jaká je podle tebe pozice Night Ranger na světové rockové scéně?
Musím ti říct, že máme štěstí, že můžeme být pořád aktivní, hrát, točit desky a tak. Příští rok budeme mít výročí čtyřicet let, takže to si zaslouží nějakou oslavu, protože jsme z toho docela nadšení.
Aktuálně jste vydali nové album „ATBPO“ (čti And The Band Played On“). Má jeho název znamenat, že se zase vracíte k živému hraní nebo má jiný význam?
V podstatě nás tenhle titulek napadl, když jsme mohli nahrávat nové skladby, i přes to, že tu řádil Covid. Někdy minulý rok v září jsme se sešli na Zoomu a konzultovali jsme spolu nápady na novou nahrávku. Byl tam Jack Blades (zpěvák a basista, pozn. aut.), Kelly Keagy (zpěvák a bubeník, pozn aut.) a já, a snažili jsme se dát dohromady ty nejlepší nápady. Taky se k tomu přidal kytarista Keri Kelli a klávesista Eric Levy. Když už jsme o tom měli představu, tak jsme poslali Kellyho do velkého nahrávacího studia ve Phoenixu, aby natočil bicí. Protože máme všichni studio doma, tak jsme si posílali jednotlivé části a dali to dohromady během pěti až šesti měsíců. A byl to pro nás docela luxus. Měli jsme na to totiž veškerý čas, který jsme potřebovali.
Album jste tvořili během lockdownu? Byla tím práce nějak ztížena?
Ani ne. Vlastně to bylo docela v pohodě, protože jsme na to měli dost času. Když to nahráváš v nahrávacím studiu, tak ti dají půl hodiny, za kterou dobu musíš nahrát kytaru a pak jdeš pryč a jde další. Takhle jsem mohl udělat například úplně nejlepší možná sóla pro tuhle nahrávku.
Jak jsi snášel lockdown, když jste nemohli hrát živě?
Dělal jsem různé opravy domu a různá vylepšení. Taky jsem psal třeba pro ESPN, nebo Fox Sports, což je takový můj vedlejší projekt a něco, co mě udrží zaneprázdněného.
Jak bys nové album popsal? Jaký je největší rozdíl oproti předchozím dílům?
Podle mě je to jedna z nejlepších nahrávek za dlouhou dobu. Je to víc hardrockové než naše starší nahrávky. Zatím všechny recenze vypadají dobře a podle rozhovorů, které jsem dělal, je znát, že se lidem ta deska líbí. Ono to bude i tím, že jsme na to měli dost času, v našich domácích studiích jsme se s tím mazlili a udělali to přesně tak, jak jsme chtěli. Prostě můžeš večer nahrát sólo a když si to druhý den rozmyslíš, tak to předěláš. V tom to bylo skvělé.
Podruhé jste album natáčeli s kytaristou Kerim Kellim. Jaký je jeho největší přínos kapele?
Keri je výborný hráč. Už byl v tolika kapelách, že ví, jak s námi spolupracovat nebo jak to chodí na turné. Je celkově hodně pozitivní člověk, dobře se umí přizpůsobit, a má styl podobný Jeffovi Watsonovi nebo Joelovi Hoekstrovi, a proto k naší kapele dokonale sedí.
Klip jste natočili ke skladbě „Breakout“. Je tím největším hitem z alba?
Tahle skladba byla vybrána naší nahrávací společností Frontiers Music. Zeptali jsme se jich, jaký bychom měli vydat první singl, a oni vybrali „Breakout“ s tím, že znělo nejvíc charakteristicky v našem stylu.
Podle mě má album více propracované melodie a více hitů než předchozí desky. Přistupovali jste k němu jinak než v případě „Don´t Let Up“, „High Road“ nebo „Somewhere In California?
Přistupovali jsme k tomu stejně, jako ke všem albům, které jsi jmenoval. Prostě se sejdeme, přehrajeme si nápady, nějaké vybereme a uděláme z toho skladby. Takhle už to děláme čtyřicet let a pokaždé se nám to osvědčilo. Tentokrát jsme chtěli udělat trošku drsnější nahrávku a vrátit se k písničkám, který nás kdysi proslavily, třeba „(You Can Still) Rock In America“ nebo „Don`t Tell Me You Love Me“.
Jakým způsobem si zpěv mezi sebe dělí Jack Blades a Kelly Keagy? Zpívají věci, které sami napíší?
Jelikož pracujeme stejně už čtyřicet let, tak už máme vyřešeno, kdo co zazpívá líp A když Kelly a Jack chtějí oba zpívat tu samou věc, tak jeden zpívá jednu část, druhý tu druhou a sbory děláme všichni společně. Odhadneme, kdo v čem zní líp. Tak to bylo vždy. Když si vzpomenu na našich prvních pár nahrávek, když jsme já i Jeff Watson chtěli hrát to samý sólo, tak přišli Jack a Kelly a rozdělili to, podle toho, komu co víc sedlo.
S Jackem Bladesem hraješ od konce sedmdesátých let. Proč je podle tebe ta spolupráce tak dlouhá? Byla vždy bezproblémová?
Když jsi zvyklý s někým hrát tak dlouho, tak už je to pak jen jednodušší, protože se tak dobře známe. A my jsme spolu už opravdu dlouhou dobu. V roce 1979 jsme založily Ranger, z čehož je dneska Night Ranger. A fakt nám to spolu funguje, a to se nedá říct o každé skupině, ne každý spolu vydrží čtyřicet let.
Na začátku osmdesátých let jsi nastoupil do kapely Ozzyho Osbournea. Mohl bys vysvětlit okolnosti vaší spolupráce a proč jsi nahrával pouze živé album „Speak Of The Devil“?
V roce 1980 jsme dávali dohromady dema, abychom získali smlouvu s nějakou známou nahrávací společností. Ale nehráli jsme žádný živáky. Takže jsem tenkrát založil Alameda Allstars a hráli jsme stylově tehdy nejvíc populární hudbu. Pak v 1981 jsem viděl na oaklandském stadionu hrát Ozzyho, tenkrát ještě s Randym Rhoadsem, „Day On The Green“ se ta akce jmenovala. Mě se to hrozně líbilo, takže jsem nějaké jejich věci zařadil do playlistu Alameda Allstars. A potom jsem se dozvěděl o tom, že Randy zemřel při letadlové nehodě. Zajímalo mě, kdo bude další kytarista, až jsem se nakonec přes kamarády dostal k Ozzymu. Byli jsme pár měsíců na turné a v roce 1982 točili nějaká videa pro MTV. Ze všeho toho se udělalo album „Speak Of The Devil“, které však bylo složené pouze z materiálu Black Sabbath. Po něm odešel basista Rudy Sarzo, který šel zpátky ke Quiet Riot. Já už měl Night Ranger a získali jsme smlouvu, tak jsem odešel taky. Pro Ozzyho, lidi kolem něj a vlastně i pro fanoušky to byly těžké časy. Ale hned další rok zase začali hrát a rozjeli se.
„Speak Of The Devil“ vyšlo ve stejnou dobu jako debut „Dawn Patrol“. Měl jsi už tehdy Night Ranger jako jasnou prioritu?
Ano. Jak jsem říkal, s Rudym jsme odešli. Pak naše „Dawn Patrol“ a „Speak Of The Devil“ vyšly v ten samý den. Hned potom jsme s Night Ranger dělali předkapelu pro Kiss, ZZ Top a Cheap Trick, čímž jsme se pořádně uvedli na turné. Pak jsme už udělali desku „Midnight Madness“, kde byla „(You Can Still) Rock In America“, což byl velký hit. Vydali jsme i „Sister Christian“, což byl hit ještě větší a od roku 1984 jsme už jezdili turné jako hlavní kapela.
S „Dawn Patrol“ a pak i s „Midnight Madness“ a „7 Wishes“ jste se stali hvězdami. Měli jste na kalifornské scéně stejnou pozici jako třeba Mötley Crüe nebo Ratt?
Nene, to ne. Mötley Crüe jsou daleko větší než my a i v osmdesátých letech více hráli. Třeba Ratt měli svoje hity, ale to my také. Ale moc to neposuzuju, jsem jen prostě rád, že můžeme pořád hrát, hlavně teď, po čtyřiceti letech.
Proč podle tebe desky „Big Life“ a hlavně „Man In Motion“ nedosáhly stejného úspěchu jako předchozí tři alba?
Protože nás naše nahrávací společnost po vydání „Sister Christian“ viděla spíš jako baladovou skupinu, takže místo rocku nás nutili do balad, což nás v podstatě zabilo. Proto jsme se v roce 1989 rozhodli rozejít a každý si šel vlastní cestou. Znovu jsme se sešli až o pár let později, když nás Japonci požádali, abychom se dali znovu dohromady, s tím, že nám zařídí turné po Japonsku a že uděláme novou desku. Náš tehdejší pád přisuzuju naší nahrávací společnosti, která nás v podstatě udusila baladami.
To byl tedy hlavní důvod tehdejšího rozpadu?
Taky. Hlavně jsme v osmdesátých letech měli strašně moc práce s turné, kde jsme byli asi tak devět měsíců z celého roku. Vždycky jsme se vrátili jen proto, abychom dělali novou desku. Takže jsme byli vyhořelí a všichni jsme se pustili do vlastních projektů. Ale pak přišel ten návrat, u kterého jsme už zůstali. Já jsem v roce 1993 udělal sólovou nahrávku „Gillrock Ranch“, a měl jsem to štěstí, že se mnou zpíval Greg Allman z Allman Brothers a na klávesy hrál Derek Sherinian, který je prostě úžasný.
|
