Co čekat od Danko Jones nebo od kanadského muzikanta, po němž je celá kapela pojmenována? V podstatě pořád to samé, protože je vždy nad slunce jasnější, že ve chvíli, kdy kapela oznámí novou desku, se žádná změna konat nebude. Je to už léty zaběhlý kolorit, když se zablýskne na scéně jeho holá hlava, spustí se také pořádně syrový rock n`roll, vyrostlý na garážových tradicích kapel MC5 nebo The Stooges, řádně poučený špinavostí a hospodským odérem Motörhead a trochou hvězdných manýr raných Guns N`Roses. V podstatě nic, co by nebylo ke slyšení od nikoho jiného předtím. Přesto však tato tvorba udělala z Danko Jonese v jistých kruzích hvězdu. Proč zrovna jeho? Odpověď je docela jednoduchá. Jones ji prostě hraje dobře. Má energii, charismatický hlas a ví, jak napsat pořádnou vysoce oktanovou vypalovačku. Po většinu kariéry mu to stačilo…
Pravdou také je, že jeho alba se nevykazují stabilní kvalitou a zejména v posledních letech jako kdyby se Jones zamotal do začarovaného kruhu, v němž ztrácel trochu tolik důležité energie. Skvělé dílo vydal naposledy v roce 2015, kdy dokázal vytvořit skutečně vzrušující kolekci dravých skladeb „Fire Music“. Pak už to šlo z kopce, nástupce tohoto díla, album „Wild Cat“, kvalit svého předchůdce nedosahovalo, a předloňské „A Rock Supreme“ jen klesající tendenci podtrhlo. Hotovo, vyřešeno? Ne, že by byl Danko Jones a jeho kumpáni přímo na odpis, ale jejich hudba přestala být vzrušující, neměla pachuť sebedestruktivity, mladický elán, a znělo to skoro tak, jako když vám o pouličním životě, hospodských rvačkách a chozením za kurvami zpívá usedlý tatík s rostoucím pivním pupkem. Tahle kapela trochu přestala být uvěřitelná a to je to nejhorší, co se rock n`rollové partě může stát.
Novince „Power Trio“ se daří tento stav zvrátit. Ovšem jen částečně. Návrat k někdejší formě a rvavým albům z první desetiletky tohoto tisíciletí se nekoná, to by snad ani nebylo možné. Jones není Lemmy a nepředstavuje takové ztělesnění rock n`rollu, jak by si jistě představoval. Přesto je „Power Trio“ slušná nahrávka, a když ji budete porovnávat s minulými dvěma počiny, tak se pocitu spokojenosti neubráníte. Jones byl při tvorbě alba zjevně v lepší skladatelské pohodě a i když ke svým nejlepším dílům „Born A Lion“, „Below The Belt“ nebo „Fire Music“ se znovu přiblížit nepodařilo, je vidět, že není nad touto kanadskou trojicí třeba lámat hůl. „Power Trio“ je samosebou opět ostrá rock n`rollová jízda od začátku do konce, ale není tak bezmyšlenkovitá a obsahově vyprázdněná jako předchozí dvě alba. I skladby samotné jsou tentokrát, alespoň na některých místech, lepší…
K někdejšímu entuziasmu se Jones přibližuje zejména v hitové „Ship Of Lies“ a závěrečné „Start The Show“. Pro první jmenovanou napsal silný refrén, postavený na gradujících melodiích, jenž ostře kontrastují s valivým tempem, založeným na úsečných kytarových riffech jako z pokladnice Anguse Younga. Druhá je zase bezprecedentní jízda, v níž Jones prská úvodní slova, poháněná typicky rock n`rollovou kytarou. Do hry se zapojil také exkluzivní host, bývalý kytarista Motörhead Phil Campbell, jehož vyhrávky plně zapadly do kontextu skladby. Ovšem ani v ostatních skladbách kapela neevykazuje slabší formu. I úvodní „I Want Out“, rychlou „Saturday“, melodičtější „Get To You“ (trochu připomínající Backyard Babies z dob jejich alba „Total 13“) nebo zajímavě nafrázovanou „Flaunt It“ lze považovat za to lepší, co dokáže tahle parta za posledních pár let nabídnout.
Oproti předchozím dvěma albům jde forma Danko Jones nahoru. Ne tolik, jak by si asi představovali jejich staří fanoušci, znalí alb z první desetiletky, ale přece jen posun oproti minulým letům je znát. Návrat k formě „Fire Music“ se nekoná, ovšem odražení ode dna by „Power Trio“ znamenat mohlo.
|
