Jak udělat stálici a hvězdu evropské rockové scény z projektu, postaveného z legrace a z lásky ke kapelám typu Foreigner nebo Toto, na to mají švédští The Night Flight Orchestra zřejmě zaručený recept. Od dob, kdy vydali debutové album „Internal Affairs“ letos uplynulo devět let a za tu dobu se z party složené z muzikantů severských deathmetalových kapel Soilwork nebo Arch Enemy stal skutečný úkaz. Kdekdo se v začátcích nápadu udělat poctivé retro přelomu sedmdesátých a osmdesátých let pochechtával. Samozřejmě, retro v té době hodně frčelo, ale orientovalo se především na éru hippies nebo dřevní začátky hard rocku, kdy největšími modlou byli Led Zeppelin. The Night Flight Orchestra na to šli úplně jinak a nakonec všechny své konkurenty nechali za zády. S nimi znovu ožila nablýskaná doba albových monolitů „4“ od Foreigner, „Eye Of The Tiger“ z dílny Survivor nebo „Escape“ od Journey. Ba co víc, The Night Flight Orchestra dokázali tehdejší pozlátko transformovat do současnosti a zdánlivě už starou a mrtvou hudbu přiblížit současnému posluchači s takovou noblesou, až se tajil dech.
The Night Flight Orchestra pořád stoupali. Když vydali třetí album „Amber Galactic“, díky kterému se z nich stala regulérní a sebevědomá kapela, následována řadou fanoušků, zdálo se, že dosáhli svých mantinelů a nic lepšího už udělat nemohou. V roce 2018 přišli s deskou „Sometimes The World Ain`t Enough“, nahrávkou tak dokonalou, že ji lze řadit na úroveň výše zmíněných klasických děl z počátku osmdesátých let. Tenkrát se z nich stala už na první poslech jasně rozpoznatelná kapela (čerpající ze zdánlivě dávno zcela vyčerpané stylu), což je pro ně tak obrovská deviza, která se povede dnes už jen málokomu. Zkuste si je porovnat s jinými AOR projekty, kterých je dnes na scéně přehršle a hned uslyšíte, kdo je v tomto stylu pánem a kdo jen obyčejným dělníkem… Loni před vypuknutím pandemie přišla kapela s dílem „Aeromantic“, které hranice zase posunulo dál. Někteří fanoušci začali kapele vyčítat, že čím dál víc inklinuje k disku osmdesátých let a vytrácí se z ní někdejší hardrockový aspekt. Částečně to byla pravda, ale i tak „Aeromantic“ bylo pozoruhodné dílo, které potvrdilo dnes už skoro neotřesitelný status kapely.
Možná někoho zarazí, že The Night Flight Orchestra se vrací právě k loňské „Aeromantic“, která se ukázala o malinkatý fous slabší a méně úspěšná než „Sometimes The World Ain`t Enough“, ale u téhle kapely se tvorba rozhodně neřídí nějakými pravidly showbyznysu. „Nejde nám o prachy,“ říká v rozhovoru kytarista David Andersson, čímž jako kdyby chtěl tento krok zdůvodnit. A navíc „Aeromantic II“ není jednovaječným dvojčetem loňské desky. Klasický styl kapely z předchozích dvou (tří) desek je zde jasně slyšet, protože už je s plnokrevným hlasem frontmana Bjorna Strida jasným trademarkem kapely, takže rozhodně nelze mluvit o žádném kupování zajíce v pytli. Na rozdíl od loňské „Aeromantic“ jde novinka více rockovým směrem. Jsou zde patrné stopy taneční hudby osmdesátých let, ale ty byly znatelné i u alb Foreigner nebo Journey z té doby (nebo i u desky „Dynasty“ od Kiss) a řadil by je někdo potupně mezi disko?
Nejdůležitější je, že „Aeromantic II“ je znovu plná hitů. Ne tak cílených, jako byla úžasná „Transmissions“ z minulé desky nebo řada položek ze „Sometimes The World Ain`t Enough“, ale přece jen každý další poslech začíná odkrývat silnější místa. „Aeromatic II“ není přímo na první poslech. Hůře se do ní dostává, hitové momenty zůstávají skryty delší dobu, než bylo u této kapely zvykem, ale postupně se odhalují. Když se dostanete přes slabší otvírák (to už je tradice kapely, že horší věci dává na začátek alba) „Violent Indigo“, otevře se od třetí skladby srdce desky a jeden hit stíhá druhý – „How Long“, „Burn For Me“, „Chardonnay Nights“, „Change“ a „Amber Through A Window“. Tato pětice tvoří dokonalou páteř alba a něco, co dělá z „Aeromantic II“ znovu výjimečnou záležitost. Lehce zklamán může být ten, kdo by čekal návrat ke stylu prvních dvou alb nebo jasně hardrockové vypalovačky typu „Star Of Rio“ nebo „Turn To Miami“, ale místo nich se mu dostává řady opravdu svižných, hitových věcí, které tuto skutečnost dokáží vyvážit.
The Night Flight Orchestra znovu nezklamali. Svůj styl definovali už v roce 2017 a od té doby se jej drží a prohlubují ho. Mezi „Aeromantic“ a „Aeromantic II“ je možná krok k dalšímu vývoji nejmenší za celou jejich kariéru, ale to nevadí. Kapela je na novince mírně tvrdší, méně tanečnější, ale stále si její nová deska zachovává tvář velkých alb osmdesátých let, byť už není tvořena v těch nejdražších studiích světa. Její produkce je ale znovu ohromná, skoro dokonalá…
|
