Jsou kapely, u kterých člověka může mrzet, že toho nevydaly víc a rozpadly se velmi předčasně. Mezi ně bezpečně patří Freak Of Nature. Parta, založená na začátku devadesátých let dánským zpěvákem Mikem Trampem přímo ve víru grungeové revoluce. Nebyla jí do vínku dána dlouhověkost ani velký komerční úspěch, přesto vytvořila dvě výtečná a nadčasová alba, kterým se nyní dostává pozornosti, neboť vycházejí (společně s výběrem rarit „Outcasts“) v reprezentativních reedicích.
V roce 1992 byla scéna zmítána těžkou obrodou, nezůstal kámen na kameni a někdejší hrdinové nablýskaného glam metalu, mezi něž Mike Tramptaké patřil, byli považování spíše za psance než za rockové hvězdy. Rozpad White Lion, k němuž došlo po vydání jejich nejlepšího alba „Mane Attraction“, plně souzněl z dobou. Glammetalová scéna byla rozmetána na kusy drtivým útokem Nirvany, Pearl Jam a dalších a tento atak přežili jen ti nejsilnější - Bon Jovi a Guns N`Roses. White Lion sice ještě v roce 1991 brázdili koncertní pódia, ovšem jejich čas se rychle chýlil ke konci. V září 1991 v Bostonu bylo definitivně po všem a přišel čas na něco zcela jiného. V ten měsíc vyšla přelomová deska „Nevermind“ od Nirvany, která měla nevědomky nasměrovat budoucí Trampovy kroky. Sám nebyl bůhvíjakým fanouškem trojice ze Seattlu, ovšem stejně jako ona, měl i Tramp své hudební vlivy a kořeny pevně ukotvené v sedmdesátých letech, odkud čerpala i celá grungeová scéna. Už nebylo třeba pozlátko osmdesátých let, ani velké stadionové hity. Vše se po hořkém konci White Lion začalo přehodnocovat. Devadesátá léta nebyla zavedena na popěvky o lásce ani na nakadeřené hřívy. Všechno šlo trochu jinou cestou než dosud.
Na podzim roku 1991 se Tramp potkal s dlouholetým známým Oliverem Steffensenem. V Santa Monice v Kalifornii vytvořili pěknou řádku skladeb, kterév roce 2004 vyšly jako projekt Mike And Oliver pod názvem „Brothers Of Life“. V patnácti skladbách je jasně slyšet, že Tramp už nechtěl pokračovat v duchu White Lion a mířil jiným směrem, přestože pozdější dravý duch Freak Of Nature je zde slyšet zatím jen v náznacích. Každopádně se rozhodl spolu se Steffensenem založit plnohodnotnou kapelu. Ovšem to byl začátek konce jejich spolupráce. Steffensen si příliš nepadl do oka s ostatními spoluhráči, které Tramp do svého domu přivedl a brzy se balil on sám. Po těchto raných dnech Freak Of Nature zbyly jen dvě skladby, výtečná „Possessed“ a „Are You Ready“, která se na debutové album dostala pouze ve formě bonusu. Steffensena nahradil bývalý člen House Of Lords (s nimiž nahrál album „Demons Down“) Dennis Chick a sestava, kromě Trampa složená z dalšího kytaristy Kennyho Koradea, basisty Jerryho Besta a bubeníka Johnnyho Hara, byla kompletní.
Ještě tentýž rok se začalo nahrávat debutové album a Tramp zářil radostí. V mnoha rozhovorech nešetřil superlativy a neopomněl neustále zmiňovat, že se jedná o novou kapelu, která nebude mít se světem White Lion mnoho společného. A také neměla. To bylo jasné koncem března, kdy bezejmenné debutové album vyšlo. Do éteru vtrhl singl „Rescue Me“, jasně ukazující, že tahle kapela je žhavá akvizice pro devadesátá léta a žádné truchlení po minulých dobách největší slávy se nekoná. Řada starých fanoušků White Lion se nestačila divit, co to jejich bývalí idol hraje, padala silná slova o zradě a o trendovosti, ale ta jsou z dnešního pohledu spíše úsměvná. Freak Of Nature jsou z jiného těsta než White Lion, ale rozhodně je dobře, že se tehdy Tramp rozhodl neopakovat stejné formule z minulosti a donekonečna předkládat další varianty na „When The Children Cry“ nebo „Hungry“. Pokud by tomu tak bylo, nebyla by hudba Freak Of Nature po tolika letech tak svěží a svým způsobem velmi originální.
Debutová deska je nastartována ultimátními skladbami „Turn The Other Way“, „What Am I“ a „Rescue Me“, které představují natlakovaný mix klasického hard rocku, drzého pohledu amerického street rocku a špetky alternativy, tehdy zcela běžné, ač od Trampa nečekané. Především z „Rescue Me“ je ještě cítit duch White Lion, který však postupně mizí takřka v nenávratnu. Už v „92“ se ozývá svěží vítr ze Seattlu, Tramp si v textech nebere servítky a vyjadřuje frustrace z prožitého rozpadu White Lion, podivného rozchodu s Oliverem Steffensenem i tragédie ve vlastní rodině. Freak Of Nature zní tvrději a temněji, což potvrzují i „People“, „World Doesn`t Mind“ a zejména „Possessed“, která jde po stránce pokukování po seattleských trendech asi nejdále, přestože obsahuje ve své vyklidněné části možná nejúchvatnější pasáž celé desky. Balady se od Trampa čekaly, on sám je má rád, ovšem už nedokázal tvořit tak sladkobolné věci jako „When The Children Cry“. Proto je tu bluesovější věc „Where Can I Go“ a mnohem niternější, akustická „Love Was Here“, která jako kdyby předznamenávala Trampovu pozdější sólovou tvorbu. Obě jsou odděleny tvrdší, valivější „If I Leave“, pošilhávající po světě Soundgarden, není však možné hovořit o plagiátu nebo zjevné inspiraci u seattleských hrdinů.
Freak Of Nature byla energická kapela, živoucí organismus, což debutová deska to jasně potvrzuje. Tramp s ní (alespoň po stránce kvalitativní) zastiňuje svoje působení ve White Lion, protože skladby na tomhle albu se směle mohou rovnat tomu nejlepšímu, co kdy White Lion natočili. Kapela byla při chuti, s obrovskou vervou se vrhla na koncerty a o její tehdejší síle svědčí i dochovaný záznam z japonského koncertu z konce dubna 1993. Tramp byl na vrcholu blaha a čekaly se velké věci…
|
