Čekání na nové Iron Maiden se s každou další deskou o rok prodlužuje. Tentokrát se čekalo šest let, což je znovu nejdelší pauza. Jistě, byl tady Covid, s nímž si zejména zpěvák Bruce Dickinson užil své, ale vinu na něj svalovat nelze. Nejpravděpodobnější důvod bude ten, že britská legenda (samozřejmě kromě přibývajícího věku) potřebuje stále více času a prostoru pro své megalomanské projekty, neboť už vlastně není schopna natočit normální heavymetalovou desku. Přesvědčena, že si její fanoušci zaslouží něco navíc, přijde jednou za pět, šest let s pořádnou porcí hudby, dnes už běžně rozprostřenou na plochu dvou alb. Je však toto uvažování správné a je tím, co fanoušci chtějí? Na to existují rozličné odpovědi, miska vah se v tomto případě kloní spíše na stranu těch nespokojenějších, kteří léta vyhlížejí podobnou práci, jakou kapela odvedla na klasických albech z osmdesátých let. Marně, Iron Maiden dnes nejsou v žádném případě stejnou kapelou, která symbolizovala Novou vlnu britského heavy metalu.
Pojďme ale ke skladbám samotným… Už před vydáním světlo světa spatřily dva singly, které stejně jako „Senjutsu“ celkově vzbudily protichůdné reakce. „The Writting On The Wall“ si ostrý odsudek fanoušků nezasloužila, i když zapadá do hřmotného a v podstatě neveselého kontextu desky, ukázala, že Iron Maiden ještě nezapomněli psát odlehčenější kompozice a lehce bluesové kytarové vyhrávky jen ukazují, že i u Iron Maiden je pořád prostor, kde dokáží překvapit. Pochopitelně u toho musí být Adrian Smith, jako nejvariabilnější kytarista celého ansámblu. Právě Smith (ve spolupráci s Dickinsonem) je podepsán pod tím nejlepším, co „Senjutsu“ nabízí. Je to „The Writing On The Wall“, čtyřminutová (zaplaťpánbůh), v podstatě čistě heavymetalová „Days Of The Future Past“, a skvělá baladická „Darkest Hour“, odkazující na Dickinsonova sólová alba „Accident Of Birth“ a „Chemical Wedding“. Tyto tři skladby, společně s autorskými příspěvky Janicka Gerse (obě ve spolupráci s Harrisem) „The Time Machine“ a „Stratego“ jsou vrcholem „Senjutsu“. „The Time Machine“ zaujme zajímavými kytarovými motivy a pěveckými party Bruce Dickinsona, který právě v této skladbě podává svůj nejlepší výkon na albu. „Stratego“ zase těží z rychlého tempa a nejvýraznějšího refrénu na albu, v němž se Iron Maiden nejvíce přibližují duchu svých klasických alb.
|
Dnes je 23.7.2025, svátek má Libor
|
| IRON MAIDEN - Senjutsu |
|
Jan Skala  |
|
Iron Maiden respektuji, mám naposlouchaná především jejich klasická alba ("Iron Maiden" až "Fear Of The Dark"), nikdy jsem však této legendě nepropadl. K novince "Senjutsu" jsem proto přistupoval s pocitem, že můžu těžko něco ztratit, tedy krom nezanedbatelné porce času. Na druhou stranu, kdo jiný si už může dovolit natočit osmdesátiminutové album, než právě veličiny jako Iron Maiden nebo Metallica? Je jistota, že si oddaní fandové zahrají na hudební vědce a detailně prostudují každou píseň, každou notu, tak proč jim tohle dobrodružství nedopřát. Pro nás ostatní, kteří jsme se např. rozhodli naposlouchat album za účelem recenze (tedy absolvovat tuhle porci hned několikrát), je zásadní skutečností, že se tento proces nestal utrpením. Naopak, jednotlivé songy mají potenciál zaháčkovat pozornost pozvolnou stavbou, kde se za sebou řadí obrovské množství hudebních ploch, které se však vyznačují přirozenou návazností a člověk jenom žasne, jak to celé drží pohromadě a celkem v pohodě funguje. Jsou zde ty nejtypičtější autorské znaky, vybrnkávané a postupně gradující pasáže, větrná sóla a samozřejmě tradiční pochodové motivy a vyhrávky, na které mají ostatně Mejdni výhradní právo. V jistém ohledu jde o hru na nejzákladnější jistotu, o primární nakrmení hladových fanouškovských krků. Občas je sousto tužší (refrén "The Writing On The Wall", výlety na americký venkov, všechny povědomé pasáže), většinou je ale krmě dostatečně sytá, výživná, a občas dokonce i velmi chutná (např. pochodová melodická vzedmutí v "The Time Machine" a "Hell On Earth"). Skladby zdobí jemná gradace s funkčním hymnickým spodkem, zádrhel může být v rozmáchlostí některých ploch, neboť už jde spíše o mejdňáckou onanii, ve které se nejednou heavy metal rozmělní v neškodný dědkovský hard rock. Britové zkrátka učí klidu. Rozvážnému naslouchání, které dnes kriticky chybí v muzice a hlavně v životě jako takovém. Je trochu smutné, že jsme takovou lekci schopni ustát jenom od nejprověřenějších (nejprovařenějších) autorů, hodnotě jejich sdělení to ale na cennosti v žádném případě neubírá. |
| Pagan 7,5/10 |
|
Album „Senjutsu“ vychází 3.9. – tedy ve stejný den, kdy posluchači v obchodech poprvé zírali na Eddieho převtěleného do podoby egyptské sfingy na obalu alba „Powerslave“. Tuto přelomovou desku a novinku dělí neskutečných třicet sedm let a za tuto dobu se svět velmi změnil. Zákonitě se proměnila i hudba Iron Maiden, která tehdy oslovovala vzdorovitou mládež rebelskou nespoutaností svého neučesaného heavy metalu, dnes cílí na ty samé posluchače, kteří jsou však v předůchodovém věku. Skladby jsou většinou ukotveny ve středních tempech, často lze objevit akustická intra a většinu skladeb podbarvuje i jemný zvuk kláves, které tam zakomponoval a nahrál Steve Harris. První CD zní přesně dle příručky zavedených kapel, které mají na svém kontě sedmnáct studiových alb. Ty dobře ví, že nemohou ze svého jízdního pruhu moc odbočovat, proto žádné velké novoty v prvních dvou písních nečekejte. I když střednětempá, námořnicky houpavá „Senjutsu“ chvílemi trochu připomíná období s Blaze Bayleyem a není z důvodu složitější výstavby úplně typickým „otvírákem“ alba. „Stratego“ zní jako vyextrahovaná z nějakého sólového alba Bruce Dickinsona. Navazující „The Writing On The Wall“ je ovlivněná postupy jižanského rocku, což přináší zajímavé oživení do jinak přísně nalajnovaného soundu tohoto souboru. Nejkratší zářez na albu - „Days Of Future“ se s tím nepáře a to je jedině dobře. Ani „The Time Machine“ a „Darkest Hour“ na tom nejsou jinak, v té druhé osvěžuje řezavý zvuk kytary, který zní jak z debutu IM.
Je ale vidět, kdo v kapele vládne železnou rukou. V psaní nového materiálu Adrian Smith v současné době trochu polevuje, Dave Murray dokonce rezignuje. Naopak Steve Harris na tomto albu přináší několik autorských skladeb a není to ta úplně pozitivní zpráva, neboť se snaží ve svých čtyřech skladbách zaujmout jako skladatel prog rockově laděných eposů, ovšem v intencích ohraničených soundem Iron Maiden. Neustále variující rozvleklá intra, řídké pasáže, opakující se mezihry v druhé polovině „Lost In A Lost World“ a v závěrečných třech písních měly pravděpodobně navodit dojem umělecky náročnějšího formátu, v konečném vyznění je to někdy únavné a trochu nudné. Své by o tom mohl vyprávět kdejaký proslulý progresivně rockový umělec, který leckdy podobným svodům také běžně podléhá. O mix a mastering se postaral starý známý Kevin Shirley, tak jako na několika předešlých albech. To znamená jediné, kapela je s jeho prací maximálně spokojená, protože ctí neměnný zvukový „trademark“ souboru – výrazný zpěv, ostře znějící kytarový zvuk, který doplňuje řezavá basová kytara. Sound bicích je dokonce o kapánek plnější, než na poslední řadovce „Book of Souls“ Zvuk je skvělý a plně dynamický, obligátně hlavně na vinylu. Nový přírustek do diskografie Iron Maiden nezklamal, ani nijak nenadchnul. Doufejme jen, že se z důvodu neustále se prodlužujících pauz mezi řadovými alby dočkáme v této desetiletce následovníka „Sentusju“ a že nepůjde o trojalbum…. |
| jirka7200 6,5/10 |
|
Minule byl Eddie jako démonicky vypadající mayský šaman, šest let od poslední studiovky vypadá jako samuraj. Japonská vizualizace „Senjutsu“ je velice atraktivní a neotřelá. Jenže důležitější je hudební obsah. Jak je u Iron Maiden zvykem, nejedná se o krátkou desku. Deset skladeb, osmdesát minut muziky, takže je jasné, že zde budou pořádně dlouhé skladby.
„Senjutsu“ není překvapivá deska. Domnívám se, že to ostatně ani nebyl cíl kapely. Iron Maiden jsou natolik osobití, že jim „stačí“ pokračovat v tom, co dělají už spoustu let. „Senjutsu“ není ale nezajímavé album a je na něm sympatické, že kapela ani po tolika letech neztrácí energii. Novinka místy poměrně svižná a nabídne i tvrdé riffy. Začátek desky patří titulní skladbě, která je typickou ukázkou tvorby Maidenů v novém tisíciletí. Klidně bych si song uměl představit na minulém albu. Svižná „Stratego“ s velkým hitovým potenciálem plní roli vypalovačky a daří se jí to. První singl s parádním klipem „The Writing On The Wall“ překvapí úvodem, který jako by vypadl z nějakého westernu. Skladba působí uvolněným rockovým dojmem, a třebaže to není typická hitovka na první dobrou, dokáže se zažrat do mysli. Skladba ale nejlépe funguje v kontextu celého alba, protože šikovně mění celkovou atmosféru .Prostředek desky evokuje album „A Matter Of Life And Death“, písně mají silný emoční náboj a vyniká v nich především Bruceův hlas. V „The Time Machine“ přijdou kytarové harmonie, které jako by se vracely do časů „The X Factor“. Skladbou, která z desky opravdu vyčnívá, je baladická „Darkest Hour“. Tahle věc má nesmírně silné emoce a naprosto úžasný refrén. Je poněkud troufalé a ne mnohdy dramaturgicky šťastné dát na poslední část alba tři nejdelší fláky. Iron Maiden to udělali. Každá z posledních tří písní má více než deset minut. „Death Of The Celts“ zní jako druhý díl „The Clansman“. Logicky využité keltské motivy zní velice dobře a celá skladba je výborná. Jen zůstává pocit, že už jste to vlastně slyšeli, jen to zpíval Blaze Bayley „The Parchment“ má asi nejtvrdší riff desky. Klávesy připomenou osmdesátkový feeling a nejeden fanoušek si vzpomene na „Powerslave“. „The Parchment“ zní každopádně naprosto epicky, a to je to, co od Iron Maiden chceme. Ačkoliv Maideni ničím vyloženě nepřekvapili, zaujmou skvělými kytarami, které je radost poslouchat. Nápaditost, hračičkovství a plno detailů. Rovněž výborná se jeví práce kláves. Ty nijak nevyčnívají a jsou šikovně zakomponovány. „Senjutsu“ není přeprodukované, spíš se drží při zemi. Zvuk samotný je vždy u Iron Maiden dost diskutovaný a i já jsem měl z něj velké obavy. Tentokrát mi ale docela sedl a lze si vychutnat všechny nástroje. Velkou poklonu zaslouží Bruce Dickinson, který je v dobré formě a stále prokazuje, že je naprosto úžasným zpěvákem. „Senjutsu“ se určitě dá kritizovat. Za svou délku, za recyklování některých hudebních nápadů a i za absenci opravdu velkého hitu. Jenže je i hodně co chválit. Kytary, klávesy, Bruce Dickinsona, ale také svižnost nahrávky, častější změny temp a zejména na skutečnost, že Iron Maiden jsou stále sví. Album potřebuje hodně poslechů na vstřebání a postupně roste. Finální hodnocení se nejspíš bude s dalšími měsíci měnit, ale myslím, že níž nepůjde. Tohle je prostě vynikající kus muziky a mě to prostě hrozně baví. |
| Supermartonátor 8,5/10 |
www.ironmaiden.com
|
| Vydáno: 07.09.2021 Přečteno: 14747x |
počet příspěvků: 60
| Titulek: | Příspěvek: | Datum: | Jméno: |
| Souhlasím a... | 16. 03. 2024 19:23 | orre | |
| Senjutsu | Čtu tady, že... | 15. 03. 2024 21:37 | Jirka Pokorný |
| ono, rozoberáme tu... | 23. 09. 2021 22:30 | greg | |
| TO Demonic | Má slova. Z... | 23. 09. 2021 12:52 | Petr Z. |
| Darkness Hour, Hell... | 22. 09. 2021 18:48 | Demonick |