8.12.2021
DIAMOND HEAD
Někdejší věrozvěsti Nové vlny britského heavy metalu ..více

8.12.2021
NEW YORK DOLLS
Bývalý kytarista této zaniklé proto-punkové legendy, ..více

8.12.2021
LYNCH MOB
Přestože tato parta kolem bývalého kytaristy Dokken ..více

8.12.2021
WARRIOR SOUL
Kapela Koryho Clarkea, někdejší vizionáři ..více

8.12.2021
OVERDRIVERS
Francouzští hardrockeři se rozešli s basistou ..více

8.12.2021
ASTEROID B-612
Někdejší kytarista této australské hardrockové party ..více






NIRVANA - Bleach
Chrouste, jakýsi umolousaný svetr byl vydražen ..

RHAPSODY OF FIRE - Glory For Salvation
U mě stále přetrvává problém se zpěvákem. ..

KING BUFFALO - The Burden of Restlessness
.... skvelá recenzia, Jirko ... ..

MANOWAR - Battle Hymns
Hodně záleží, kdy se tato nahrávka dostala po ..

FOREIGNER - Unusual Heat
Shadow King budou, ale plánuji je v rámci zmapov ..

RHAPSODY OF FIRE - Glory For Salvation
Moc nechápu tu poznámku o zvuku, který je stejn ..

MANOWAR - Battle Hymns
První album skupiny je takovým – pokud bych te ..

FOREIGNER - Unusual Heat
Neodolal jsem a hodil to do prehravače neb jsem t ..

NIRVANA - Bleach
Nevíte někdo náhodou, jestli byl ten smradlavý ..

PAČESS - Poupě
Naprostý souhlas.Výborn á deska,která uzrála a ..




Za poslední měsíc:
MANOWAR - Kings Of Metal
4789x

MANOWAR - Fighting The World
4674x

NIRVANA - Bleach
3634x

MANOWAR - Hail To England
3341x

MANOWAR - Sign Of The Hammer
3320x

EXODUS - Persona Non Grata
1074x





článků celkem: 8777
recenzí: 7246
reportů: 574
rozhovorů: 533













Fobia Zine

Metalopolis

metalový magazín ABYSS

Volumemax


IRON MAIDEN - Senjutsu

Čekání na nové Iron Maiden se s každou další deskou o rok prodlužuje. Tentokrát se čekalo šest let, což je znovu nejdelší pauza. Jistě, byl tady Covid, s nímž si zejména zpěvák Bruce Dickinson užil své, ale vinu na něj svalovat nelze. Nejpravděpodobnější důvod bude ten, že britská legenda (samozřejmě kromě přibývajícího věku) potřebuje stále více času a prostoru pro své megalomanské projekty, neboť už vlastně není schopna natočit normální heavymetalovou desku. Přesvědčena, že si její fanoušci zaslouží něco navíc, přijde jednou za pět, šest let s pořádnou porcí hudby, dnes už běžně rozprostřenou na plochu dvou alb. Je však toto uvažování správné a je tím, co fanoušci chtějí? Na to existují rozličné odpovědi, miska vah se v tomto případě kloní spíše na stranu těch nespokojenějších, kteří léta vyhlížejí podobnou práci, jakou kapela odvedla na klasických albech z osmdesátých let. Marně, Iron Maiden dnes nejsou v žádném případě stejnou kapelou, která symbolizovala Novou vlnu britského heavy metalu.

Kdo na tomto vývoji má ten největší podíl a je tak pod palbou kritiky nespokojených starých fanoušků? Steve Harris. Muzikant, který pro Iron Maiden udělal takřka nemožné a vydupal jejich slávu doslova ze země, se už před léty vzhlédl v sáhodlouhých eposech a progrockových kompozicích. Kdysi byla tato snaha vítána, nelze zapomenout na jeho obrovská díla „Rime Of The Ancient Mariner“, „Alexander The Great“, „Seventh Son Of A Seventh Son“ nebo „Sign Of The Cross“, které jako monumenty čněly na starých deskách a ve společnosti typicky heavymetalových vypalovaček dávaly albům přidanou hodnotu. Jenže Harris se rozhodl tyto věci dohnat ad absurdum. To, co dříve bylo kompozičními perlami, se dnes stalo rutinní záležitostí. Harris navíc už nemá tolik nosných nápadů jako ve zlatých časech a stane se skutečně málokdy, že jimi dokáže utáhnout své deseti a víceminutové skladby, aby nespadly do propasti nudy.

A pak je tu Kevin Shirley, dvorní producent od comebackového alba „Brave New World“. Další Achillova pata kapely… U „Brave New World“ dokázal udělat dobrou produkci, deska se po euforicky přijatém návratu Bruce Dickinsona rozzářila do krásy a dokonce jakž takž uměla obstát vedle klasických děl Iron Maiden, u následující „Dance Of Death“ už všechno bylo o poznání smutnější. V tu dobu nastaly podivné časy, která trvají dodnes. Stále ambicióznější Harris začal sázet do valivého středního tempa zasazenou předlouhé kompozice jednu za druhou, a i když Iron Maiden na „A Matter Of Life And Death“ a „The Book Of Souls“ trochu zvedli hlavu, éra v novém tisíciletí v mnohém zaostává za první dvanáctiletkou jejich kariéry. Kdeže jsou časy „Aces High“, „The Trooper“ nebo „The Evil That Men Do“. Prostě nám ti Maideni nějak stárnou…

Důležité je, co se od „Senjutsu“ čekalo… Kdo se neoprostil od toho, že další „The Number Of The Beast“ už nikdy nebude, bude krutě zklamán. Kdo přistoupil na Harrisovu hru, snažící se z Iron Maiden udělat v podstatě progrockovou kapelu se staromilským heavymetalovým zvukem, bude na tom mnohem líp. Ale bude i on nadšen? „Senjutsu“ obsahuje dobrá místa, vydařené nápady a chvilky, kdy jasně cítíte, proč se z Iron Maiden stala tak velká kapela, ale jejich forma pro rok 2021 je značně kolísavá. Kapela nedokáže svými současnými nápady utáhnout více než osmdesátiminutovou stopáž (!), což se jí alespoň horkotěžko dařilo při minulé „The Book Of Souls“. „Senjutsu“ v mnohém na desku z roku 2015 navazuje, ale rozhodně ji nepřekonává. Na řadě míst zní mdle, vyčerpaně, jaksi bez energie a přestože se britské šestici podařilo pohrát si s temnějšími emocemi, jako v případě alba „The X Factor“, ani kvalit této nahrávky z poloviny devadesátých let dosaženo není. Smutné konstatování? Ani ne, protože Iron Maiden zůstali zkrátka pořád dobrou kapelou, která si jen vybírá slabší chvilku.

Pojďme ale ke skladbám samotným… Už před vydáním světlo světa spatřily dva singly, které stejně jako „Senjutsu“ celkově vzbudily protichůdné reakce. „The Writting On The Wall“ si ostrý odsudek fanoušků nezasloužila, i když zapadá do hřmotného a v podstatě neveselého kontextu desky, ukázala, že Iron Maiden ještě nezapomněli psát odlehčenější kompozice a lehce bluesové kytarové vyhrávky jen ukazují, že i u Iron Maiden je pořád prostor, kde dokáží překvapit. Pochopitelně u toho musí být Adrian Smith, jako nejvariabilnější kytarista celého ansámblu. Právě Smith (ve spolupráci s Dickinsonem) je podepsán pod tím nejlepším, co „Senjutsu“ nabízí. Je to „The Writing On The Wall“, čtyřminutová (zaplaťpánbůh), v podstatě čistě heavymetalová „Days Of The Future Past“, a skvělá baladická „Darkest Hour“, odkazující na Dickinsonova sólová alba „Accident Of Birth“ a „Chemical Wedding“. Tyto tři skladby, společně s autorskými příspěvky Janicka Gerse (obě ve spolupráci s Harrisem) „The Time Machine“ a „Stratego“ jsou vrcholem „Senjutsu“. „The Time Machine“ zaujme zajímavými kytarovými motivy a pěveckými party Bruce Dickinsona, který právě v této skladbě podává svůj nejlepší výkon na albu. „Stratego“ zase těží z rychlého tempa a nejvýraznějšího refrénu na albu, v němž se Iron Maiden nejvíce přibližují duchu svých klasických alb.

Otvírák „Senjutsu“ je těžký, přetěžký a na úvod až moc epický. Nedají se mu upřít zajímavé momenty, které spočívají hlavně v melodických nápadech v refrénu, ale celkově kapela i samotný Dickinson působí jaksi unaveně. Jeho zpěv (i na jiných místech desky) postrádá někdejší vzletnost a lehkost a (to mu však vyčítat rozhodně nelze) v jeho hlase už je postupně znát neodvratné stárnutí… A pak jsou tu čtyři „harrisovky“, které jsou dohromady delší než zbytek desky, zabírají na „Senjutsu“ bezmála třičtvrtě hodiny a tím jsme u největšího problému alba. Člověk ještě snese devítiminutovou „Lost In A Lost Words“, už jen pro její čarokrásný akustický úvod, evokující Deep Purple, ale učiněné progrockové peklo se koná v poslední půlhodince desky. Harris jako kdyby ztratil zbytky soudnosti a pustil se do k uzoufání dlouhých věcí „Death Of The Celts“ a „The Parchment“. Ty jsou nejhorším příkladem současných Iron Maiden. Dlouhá akustická intra, jakoby odnikud nikam, dělají prostor pro typické cválavé tempo, které se kapela snaží rozbít různými mezihrami, ale to je omšelá záležitost, milionkrát slyšená v lepších verzích. Lépe je na tom závěrečná „Hell On Earth“, těžící sice ze stejných postupů, ale nabízející jedny z nejlepších melodií (po povinném vyslechnutí dlouhého úvodu) na albu. I Dickinson je zde v kondici a na závěr desky předvádí to lepší ze svého současného standardu. Ovšem ani tohle nemůže zakrýt rozpaky, které se celou „Senjutsu“ táhnou…

Že by Iron Maiden natočili nejlepší desku své kariéry, se nemohlo čekat. Od toho mají už navždy osmdesátá léta. Stejně tak se nemohlo čekat, že ustoupí od trendu nastolenými už od desky „The X Factor“. Mohlo se vlastně jen doufat, že přijdou se silnou kolekcí, což se ale také až tak úplně neděje. „Senjutsu“ se totiž nepodařilo docílit ani kvality některých alb z nové éry a tak tato novinka zůstává, spolu s "Virtual XI", „Dance Of Death“ a „The Final Frontier“ zatím nejslabší prací kapely.

Pepsi Stone             

Iron Maiden respektuji, mám naposlouchaná především jejich klasická alba ("Iron Maiden" až "Fear Of The Dark"), nikdy jsem však této legendě nepropadl. K novince "Senjutsu" jsem proto přistupoval s pocitem, že můžu těžko něco ztratit, tedy krom nezanedbatelné porce času. Na druhou stranu, kdo jiný si už může dovolit natočit osmdesátiminutové album, než právě veličiny jako Iron Maiden nebo Metallica? Je jistota, že si oddaní fandové zahrají na hudební vědce a detailně prostudují každou píseň, každou notu, tak proč jim tohle dobrodružství nedopřát. Pro nás ostatní, kteří jsme se např. rozhodli naposlouchat album za účelem recenze (tedy absolvovat tuhle porci hned několikrát), je zásadní skutečností, že se tento proces nestal utrpením. Naopak, jednotlivé songy mají potenciál zaháčkovat pozornost pozvolnou stavbou, kde se za sebou řadí obrovské množství hudebních ploch, které se však vyznačují přirozenou návazností a člověk jenom žasne, jak to celé drží pohromadě a celkem v pohodě funguje. Jsou zde ty nejtypičtější autorské znaky, vybrnkávané a postupně gradující pasáže, větrná sóla a samozřejmě tradiční pochodové motivy a vyhrávky, na které mají ostatně Mejdni výhradní právo. V jistém ohledu jde o hru na nejzákladnější jistotu, o primární nakrmení hladových fanouškovských krků. Občas je sousto tužší (refrén "The Writing On The Wall", výlety na americký venkov, všechny povědomé pasáže), většinou je ale krmě dostatečně sytá, výživná, a občas dokonce i velmi chutná (např. pochodová melodická vzedmutí v "The Time Machine" a "Hell On Earth"). Skladby zdobí jemná gradace s funkčním hymnickým spodkem, zádrhel může být v rozmáchlostí některých ploch, neboť už jde spíše o mejdňáckou onanii, ve které se nejednou heavy metal rozmělní v neškodný dědkovský hard rock. Britové zkrátka učí klidu. Rozvážnému naslouchání, které dnes kriticky chybí v muzice a hlavně v životě jako takovém. Je trochu smutné, že jsme takovou lekci schopni ustát jenom od nejprověřenějších (nejprovařenějších) autorů, hodnotě jejich sdělení to ale na cennosti v žádném případě neubírá.

Pagan 7,5/10
Album „Senjutsu“ vychází 3.9. – tedy ve stejný den, kdy posluchači v obchodech poprvé zírali na Eddieho převtěleného do podoby egyptské sfingy na obalu alba „Powerslave“. Tuto přelomovou desku a novinku dělí neskutečných třicet sedm let a za tuto dobu se svět velmi změnil. Zákonitě se proměnila i hudba Iron Maiden, která tehdy oslovovala vzdorovitou mládež rebelskou nespoutaností svého neučesaného heavy metalu, dnes cílí na ty samé posluchače, kteří jsou však v předůchodovém věku. Skladby jsou většinou ukotveny ve středních tempech, často lze objevit akustická intra a většinu skladeb podbarvuje i jemný zvuk kláves, které tam zakomponoval a nahrál Steve Harris. První CD zní přesně dle příručky zavedených kapel, které mají na svém kontě sedmnáct studiových alb. Ty dobře ví, že nemohou ze svého jízdního pruhu moc odbočovat, proto žádné velké novoty v prvních dvou písních nečekejte. I když střednětempá, námořnicky houpavá „Senjutsu“ chvílemi trochu připomíná období s Blaze Bayleyem a není z důvodu složitější výstavby úplně typickým „otvírákem“ alba. „Stratego“ zní jako vyextrahovaná z nějakého sólového alba Bruce Dickinsona. Navazující „The Writing On The Wall“ je ovlivněná postupy jižanského rocku, což přináší zajímavé oživení do jinak přísně nalajnovaného soundu tohoto souboru. Nejkratší zářez na albu - „Days Of Future“ se s tím nepáře a to je jedině dobře. Ani „The Time Machine“ a „Darkest Hour“ na tom nejsou jinak, v té druhé osvěžuje řezavý zvuk kytary, který zní jak z debutu IM.

Je ale vidět, kdo v kapele vládne železnou rukou. V psaní nového materiálu Adrian Smith v současné době trochu polevuje, Dave Murray dokonce rezignuje. Naopak Steve Harris na tomto albu přináší několik autorských skladeb a není to ta úplně pozitivní zpráva, neboť se snaží ve svých čtyřech skladbách zaujmout jako skladatel prog rockově laděných eposů, ovšem v intencích ohraničených soundem Iron Maiden. Neustále variující rozvleklá intra, řídké pasáže, opakující se mezihry v druhé polovině „Lost In A Lost World“ a v závěrečných třech písních měly pravděpodobně navodit dojem umělecky náročnějšího formátu, v konečném vyznění je to někdy únavné a trochu nudné. Své by o tom mohl vyprávět kdejaký proslulý progresivně rockový umělec, který leckdy podobným svodům také běžně podléhá.

O mix a mastering se postaral starý známý Kevin Shirley, tak jako na několika předešlých albech. To znamená jediné, kapela je s jeho prací maximálně spokojená, protože ctí neměnný zvukový „trademark“ souboru – výrazný zpěv, ostře znějící kytarový zvuk, který doplňuje řezavá basová kytara. Sound bicích je dokonce o kapánek plnější, než na poslední řadovce „Book of Souls“ Zvuk je skvělý a plně dynamický, obligátně hlavně na vinylu. Nový přírustek do diskografie Iron Maiden nezklamal, ani nijak nenadchnul. Doufejme jen, že se z důvodu neustále se prodlužujících pauz mezi řadovými alby dočkáme v této desetiletce následovníka „Sentusju“ a že nepůjde o trojalbum….

jirka7200 6,5/10
Minule byl Eddie jako démonicky vypadající mayský šaman, šest let od poslední studiovky vypadá jako samuraj. Japonská vizualizace „Senjutsu“ je velice atraktivní a neotřelá. Jenže důležitější je hudební obsah. Jak je u Iron Maiden zvykem, nejedná se o krátkou desku. Deset skladeb, osmdesát minut muziky, takže je jasné, že zde budou pořádně dlouhé skladby.

„Senjutsu“ není překvapivá deska. Domnívám se, že to ostatně ani nebyl cíl kapely. Iron Maiden jsou natolik osobití, že jim „stačí“ pokračovat v tom, co dělají už spoustu let. „Senjutsu“ není ale nezajímavé album a je na něm sympatické, že kapela ani po tolika letech neztrácí energii. Novinka místy poměrně svižná a nabídne i tvrdé riffy.

Začátek desky patří titulní skladbě, která je typickou ukázkou tvorby Maidenů v novém tisíciletí. Klidně bych si song uměl představit na minulém albu. Svižná „Stratego“ s velkým hitovým potenciálem plní roli vypalovačky a daří se jí to. První singl s parádním klipem „The Writing On The Wall“ překvapí úvodem, který jako by vypadl z nějakého westernu. Skladba působí uvolněným rockovým dojmem, a třebaže to není typická hitovka na první dobrou, dokáže se zažrat do mysli. Skladba ale nejlépe funguje v kontextu celého alba, protože šikovně mění celkovou atmosféru

.Prostředek desky evokuje album „A Matter Of Life And Death“, písně mají silný emoční náboj a vyniká v nich především Bruceův hlas. V „The Time Machine“ přijdou kytarové harmonie, které jako by se vracely do časů „The X Factor“. Skladbou, která z desky opravdu vyčnívá, je baladická „Darkest Hour“. Tahle věc má nesmírně silné emoce a naprosto úžasný refrén.

Je poněkud troufalé a ne mnohdy dramaturgicky šťastné dát na poslední část alba tři nejdelší fláky. Iron Maiden to udělali. Každá z posledních tří písní má více než deset minut. „Death Of The Celts“ zní jako druhý díl „The Clansman“. Logicky využité keltské motivy zní velice dobře a celá skladba je výborná. Jen zůstává pocit, že už jste to vlastně slyšeli, jen to zpíval Blaze Bayley „The Parchment“ má asi nejtvrdší riff desky. Klávesy připomenou osmdesátkový feeling a nejeden fanoušek si vzpomene na „Powerslave“. „The Parchment“ zní každopádně naprosto epicky, a to je to, co od Iron Maiden chceme.

Ačkoliv Maideni ničím vyloženě nepřekvapili, zaujmou skvělými kytarami, které je radost poslouchat. Nápaditost, hračičkovství a plno detailů. Rovněž výborná se jeví práce kláves. Ty nijak nevyčnívají a jsou šikovně zakomponovány. „Senjutsu“ není přeprodukované, spíš se drží při zemi. Zvuk samotný je vždy u Iron Maiden dost diskutovaný a i já jsem měl z něj velké obavy. Tentokrát mi ale docela sedl a lze si vychutnat všechny nástroje. Velkou poklonu zaslouží Bruce Dickinson, který je v dobré formě a stále prokazuje, že je naprosto úžasným zpěvákem.

„Senjutsu“ se určitě dá kritizovat. Za svou délku, za recyklování některých hudebních nápadů a i za absenci opravdu velkého hitu. Jenže je i hodně co chválit. Kytary, klávesy, Bruce Dickinsona, ale také svižnost nahrávky, častější změny temp a zejména na skutečnost, že Iron Maiden jsou stále sví. Album potřebuje hodně poslechů na vstřebání a postupně roste. Finální hodnocení se nejspíš bude s dalšími měsíci měnit, ale myslím, že níž nepůjde. Tohle je prostě vynikající kus muziky a mě to prostě hrozně baví.

Supermartonátor 8,5/10

www.ironmaiden.com

YouTube ukázka - The Writting On The Wall

Seznam skladeb:
1. Senjutsu
2. Stratego
3. The Writing On The Wall
4. Lost In A Lost World
5. Days Of Future Past
6. The Time Machine
7. Darkest Hour
8. Death Of The Celts
9. The Parchment
10. Hell On Earth

Sestava:
Bruce Dickinson - zpěv
Dave Murray - kytara
Adrian Smith - kytara
Janick Gers - kytara
Steve Harris - baskytara, klávesy
Nicko McBrain - bicí

Rok vydání: 2021
Čas: 81:53
Label: Parlophone/Warner Music
Země: Velká Británie
Žánr: heavy metal/prog rock

Diskografie:
1980 - Iron Maiden
1981 - Killers
1982 - The Number Of The Beast
1983 - Piece Of Mind
1984 - Powerslave
1986 - Somewhere In Time
1988 - Seventh Son Of A Seventh Son
1990 - No Prayer For The Dying
1992 - Fear Of The Dark
1995 - The X-Factor
1998 - Virtual XI
2000 - Brave New World
2003 - Dance Of Death
2006 - A Matter Of Life And Death
2010 – The Final Frontier
2015 - The Book Of Souls
2021 - Senjutsu

Související články

Foto: archiv kapely


Vydáno: 07.09.2021
Přečteno: 9682x




počet příspěvků: 58

Titulek:Příspěvek:Datum:Jméno:
ono, rozoberáme tu...23. 09. 2021 22:30 greg
TO DemonicMá slova. Z...23. 09. 2021 12:52 Petr Z.
Darkness Hour, Hell...22. 09. 2021 18:48 Demonick
Hodnocení:To, že vydá album...22. 09. 2021 16:42 Petr Z.
Ještě daleko...22. 09. 2021 10:50 Patrik


 
Metalforever.info © 2006 - 2021     RSS - články

stránka byla načtena za 0.48309 sekund.