Čekání na nové Iron Maiden se s každou další deskou o rok prodlužuje. Tentokrát se čekalo šest let, což je znovu nejdelší pauza. Jistě, byl tady Covid, s nímž si zejména zpěvák Bruce Dickinson užil své, ale vinu na něj svalovat nelze. Nejpravděpodobnější důvod bude ten, že britská legenda (samozřejmě kromě přibývajícího věku) potřebuje stále více času a prostoru pro své megalomanské projekty, neboť už vlastně není schopna natočit normální heavymetalovou desku. Přesvědčena, že si její fanoušci zaslouží něco navíc, přijde jednou za pět, šest let s pořádnou porcí hudby, dnes už běžně rozprostřenou na plochu dvou alb. Je však toto uvažování správné a je tím, co fanoušci chtějí? Na to existují rozličné odpovědi, miska vah se v tomto případě kloní spíše na stranu těch nespokojenějších, kteří léta vyhlížejí podobnou práci, jakou kapela odvedla na klasických albech z osmdesátých let. Marně, Iron Maiden dnes nejsou v žádném případě stejnou kapelou, která symbolizovala Novou vlnu britského heavy metalu.
Kdo na tomto vývoji má ten největší podíl a je tak pod palbou kritiky nespokojených starých fanoušků? Steve Harris. Muzikant, který pro Iron Maiden udělal takřka nemožné a vydupal jejich slávu doslova ze země, se už před léty vzhlédl v sáhodlouhých eposech a progrockových kompozicích. Kdysi byla tato snaha vítána, nelze zapomenout na jeho obrovská díla „Rime Of The Ancient Mariner“, „Alexander The Great“, „Seventh Son Of A Seventh Son“ nebo „Sign Of The Cross“, které jako monumenty čněly na starých deskách a ve společnosti typicky heavymetalových vypalovaček dávaly albům přidanou hodnotu. Jenže Harris se rozhodl tyto věci dohnat ad absurdum. To, co dříve bylo kompozičními perlami, se dnes stalo rutinní záležitostí. Harris navíc už nemá tolik nosných nápadů jako ve zlatých časech a stane se skutečně málokdy, že jimi dokáže utáhnout své deseti a víceminutové skladby, aby nespadly do propasti nudy.
A pak je tu Kevin Shirley, dvorní producent od comebackového alba „Brave New World“. Další Achillova pata kapely… U „Brave New World“ dokázal udělat dobrou produkci, deska se po euforicky přijatém návratu Bruce Dickinsona rozzářila do krásy a dokonce jakž takž uměla obstát vedle klasických děl Iron Maiden, u následující „Dance Of Death“ už všechno bylo o poznání smutnější. V tu dobu nastaly podivné časy, která trvají dodnes. Stále ambicióznější Harris začal sázet do valivého středního tempa zasazenou předlouhé kompozice jednu za druhou, a i když Iron Maiden na „A Matter Of Life And Death“ a „The Book Of Souls“ trochu zvedli hlavu, éra v novém tisíciletí v mnohém zaostává za první dvanáctiletkou jejich kariéry. Kdeže jsou časy „Aces High“, „The Trooper“ nebo „The Evil That Men Do“. Prostě nám ti Maideni nějak stárnou…
Důležité je, co se od „Senjutsu“ čekalo… Kdo se neoprostil od toho, že další „The Number Of The Beast“ už nikdy nebude, bude krutě zklamán. Kdo přistoupil na Harrisovu hru, snažící se z Iron Maiden udělat v podstatě progrockovou kapelu se staromilským heavymetalovým zvukem, bude na tom mnohem líp. Ale bude i on nadšen? „Senjutsu“ obsahuje dobrá místa, vydařené nápady a chvilky, kdy jasně cítíte, proč se z Iron Maiden stala tak velká kapela, ale jejich forma pro rok 2021 je značně kolísavá. Kapela nedokáže svými současnými nápady utáhnout více než osmdesátiminutovou stopáž (!), což se jí alespoň horkotěžko dařilo při minulé „The Book Of Souls“. „Senjutsu“ v mnohém na desku z roku 2015 navazuje, ale rozhodně ji nepřekonává. Na řadě míst zní mdle, vyčerpaně, jaksi bez energie a přestože se britské šestici podařilo pohrát si s temnějšími emocemi, jako v případě alba „The X Factor“, ani kvalit této nahrávky z poloviny devadesátých let dosaženo není. Smutné konstatování? Ani ne, protože Iron Maiden zůstali zkrátka pořád dobrou kapelou, která si jen vybírá slabší chvilku.
Pojďme ale ke skladbám samotným… Už před vydáním světlo světa spatřily dva singly, které stejně jako „Senjutsu“ celkově vzbudily protichůdné reakce. „The Writting On The Wall“ si ostrý odsudek fanoušků nezasloužila, i když zapadá do hřmotného a v podstatě neveselého kontextu desky, ukázala, že Iron Maiden ještě nezapomněli psát odlehčenější kompozice a lehce bluesové kytarové vyhrávky jen ukazují, že i u Iron Maiden je pořád prostor, kde dokáží překvapit. Pochopitelně u toho musí být Adrian Smith, jako nejvariabilnější kytarista celého ansámblu. Právě Smith (ve spolupráci s Dickinsonem) je podepsán pod tím nejlepším, co „Senjutsu“ nabízí. Je to „The Writing On The Wall“, čtyřminutová (zaplaťpánbůh), v podstatě čistě heavymetalová „Days Of The Future Past“, a skvělá baladická „Darkest Hour“, odkazující na Dickinsonova sólová alba „Accident Of Birth“ a „Chemical Wedding“. Tyto tři skladby, společně s autorskými příspěvky Janicka Gerse (obě ve spolupráci s Harrisem) „The Time Machine“ a „Stratego“ jsou vrcholem „Senjutsu“. „The Time Machine“ zaujme zajímavými kytarovými motivy a pěveckými party Bruce Dickinsona, který právě v této skladbě podává svůj nejlepší výkon na albu. „Stratego“ zase těží z rychlého tempa a nejvýraznějšího refrénu na albu, v němž se Iron Maiden nejvíce přibližují duchu svých klasických alb.
Otvírák „Senjutsu“ je těžký, přetěžký a na úvod až moc epický. Nedají se mu upřít zajímavé momenty, které spočívají hlavně v melodických nápadech v refrénu, ale celkově kapela i samotný Dickinson působí jaksi unaveně. Jeho zpěv (i na jiných místech desky) postrádá někdejší vzletnost a lehkost a (to mu však vyčítat rozhodně nelze) v jeho hlase už je postupně znát neodvratné stárnutí… A pak jsou tu čtyři „harrisovky“, které jsou dohromady delší než zbytek desky, zabírají na „Senjutsu“ bezmála třičtvrtě hodiny a tím jsme u největšího problému alba. Člověk ještě snese devítiminutovou „Lost In A Lost Words“, už jen pro její čarokrásný akustický úvod, evokující Deep Purple, ale učiněné progrockové peklo se koná v poslední půlhodince desky. Harris jako kdyby ztratil zbytky soudnosti a pustil se do k uzoufání dlouhých věcí „Death Of The Celts“ a „The Parchment“. Ty jsou nejhorším příkladem současných Iron Maiden. Dlouhá akustická intra, jakoby odnikud nikam, dělají prostor pro typické cválavé tempo, které se kapela snaží rozbít různými mezihrami, ale to je omšelá záležitost, milionkrát slyšená v lepších verzích. Lépe je na tom závěrečná „Hell On Earth“, těžící sice ze stejných postupů, ale nabízející jedny z nejlepších melodií (po povinném vyslechnutí dlouhého úvodu) na albu. I Dickinson je zde v kondici a na závěr desky předvádí to lepší ze svého současného standardu. Ovšem ani tohle nemůže zakrýt rozpaky, které se celou „Senjutsu“ táhnou…
Že by Iron Maiden natočili nejlepší desku své kariéry, se nemohlo čekat. Od toho mají už navždy osmdesátá léta. Stejně tak se nemohlo čekat, že ustoupí od trendu nastolenými už od desky „The X Factor“. Mohlo se vlastně jen doufat, že přijdou se silnou kolekcí, což se ale také až tak úplně neděje. „Senjutsu“ se totiž nepodařilo docílit ani kvality některých alb z nové éry a tak tato novinka zůstává, spolu s "Virtual XI", „Dance Of Death“ a „The Final Frontier“ zatím nejslabší prací kapely.
|
