Bylo třeba dát světu na vědomí, že Foreigner jsou zpět. Hned, co se vrátil Lou Gramm, kapela vydala výběrové album „The Very Best Of Foreigner“ a vzápětí po něm další výběr „The Very Best… And Beyond“, který původní kompilaci obohacoval o materiál nejcennější. O tři nové skladby, které měly dokladovat, že kapela je zpět při síle. A vypadalo to, že chemie mezi Grammem a Jonesem začíná zase fungovat. Přestože skladby vznikly velmi rychle, obsahují velice kvalitní a pestrý materiál. „Soul Doctor“ album startuje v ostře hardrockovém duchu, jenž v sobě má ozvěny alba „Unusual Heat“, ty střídá typicky stadionovou hymnou „Prisoner Of Love“ a baladou „With Heaven On Our Side“. Všechny tři skladby představovaly kvalitnější Foreigner, než tomu bylo na „Unusual Heat“ a znamenaly velký příslib do budoucna. Fanoušci zbystřili a čekali velké věci. Už návrat Gramma pro ně byl důvodem k radosti…
Sestava se stabilizovala. Z časů „Unusual Heat“ v ní kromě Jonese zbyl jen klávesista Jeff Jacobs, aktuálně jmenovaný právoplatným členem kapely a místo po Dennisovi Elliottovi za bubenickou soupravou obsadil Mark Schulman. Sestava byla silná, o čemž svědčí i živák „Live At Deer Creek“, na kterém kapela, doplněná o koncertního kytaristu Scotta Gilmana, podává skutečně skvělý výkon a sám Gramm se prezetuje ve větší síle, než když Foreginer před pár lety opouštěl. Čekalo se na novou desku, která byla pro Foreigner důležitá. Buď mohla pomoci obstát v časech, kdy byla kapela vnímána jako představitelka největšího klišé osmdesátých let, nebo jí mohla definitivně zlomit vaz. A zde docházíme k jednomu z mnoha paradoxů rock n`rollu. Foriegner dopadli jako řada představitelů rockové scény z osmdesátých let. Předložili skutečně kvalitní a přesvědčivý materiál, který byl oproti časům bombastických balad „I Want To Know What Love Is“ civilizovanější a představoval kapelu v mnohem dospělejším světle, ale přišli s ním v tu nejméně vhodnou dobu, protože celá scéna byla zaplavena mastnými vlasy a orvanými flanelovými košilemi.
Je to veliká škoda, album „Mr. Moonlight“ je nejlepší nahrávkou od dob „4“. Při Jonesovi s Grammem (hodně doplňovaných basistou Brucem Turgonem a částečně i klávesistou Jeffem Jacobsem) tehdy skutečně stály Múzy. Kapela se zbavila zbytečných syntezátorů, které doslova pohřbily album „Agent Provocateur“, a pracovala více s náladami a akustickými aranžemi. Výsledkem je album, které díky mírně nostalgické náladě klidně mohlo zapadnout do kontextu doby poloviny devadesátých let, ovšem jelikož neslo název Foreigner, zůstalo opomenuto. Genilání je zejména první polovina, v níž kapela sází jeden velký hit za druhým. Paradoxně nejslabší položkou z první pětice je úvodní věc a pilotní singl „White Lie“, přestože i ten je silnější než jakákoliv skladba z „Unusual Heat“. Zde stojí vedle takových perel (a dalo by se říct utajených klenotů diskografie Foreigner) jako je překrásně hořkosladká „Rain“, gradovaná „Running The Risk“, svižnější „All I Need To Know“ nebo ultimátní balada „Until The End Of Time“, jež kvalitativně zastiňuje obě megahitové balady z osmdesátých let.
Pokud by forma z první poloviny vydržela po celou desku, byla by „Mr. Moonlight“ i lepším albem než „4“ a rozhodně by stála na vrcholu diskografie. Jenže druhá polovina desky se trochu rozmělňuje. Křehká balada „Real World“ by ještě fungovala, nebýt skoro křečovitého a přehnaně hysterického refrénu, ovšem zbytečná „Big Dog“, zahalující Grammův hlas do jakéhosi oparu, je nejslabší položka přímo v samém srdci alba. „Hole In My Soul“ pomalu začíná desce vracet její sílu. Refrén je sice oproti slokám trochu slabší, ale o žádném rušivém elementu jako u „Real World“ se mluvit nedá. Sentimentální „I Keep Hoping“, vracející se výrazově do sedmdesátých let, albu vrací jeho pomalu ztracenou sílu. Finále je skvělé. V „Under The Gun“ hrábne Mick Jones trochu tvrději než ve zbytku alba a výsledkem je silná hardrocková práce, závěrečná „Hand On My Heart“ se dá řadit ke skladbám nejvyšší kvality a album uzavírá ve skutečně velikém stylu.
Bohužel uzavírá vše v podstatě definitivně. Stala se totiž podobná věc jako u Cinderelly, Tesly a dalších kapel. Předložena byla vysoce kvalitní práce, která narazila na hráz nezájmu masového publika. To pro formaci, která byla zvyklá na platinové prodeje, byla hodně studená sprcha. Navíc, když si kapela byla vědoma toho, že „Mr. Moonlight“ je skutečně výtečná deska, která by ji kdykoliv jindy znovu katapultovala na vrchol hitparád. To se nestalo a konečné 136. místo americké hitparády bylo něco, co přivodilo kapele takřka infarktové stavy. I následné koncerty, ač byly kapelou výtečně odehrané, měly daleko do typu masových akcí z osmdesátých let. Foreigner to nevzdali a s různými obměnami v sestavě objížděli svět až do roku 2003, kdy Lou Gramm podruhé a naposledy kapelu opustil. Mick Jones to popsal následovně: Myslím, že jsme se oba dva snažili celou věc pořád zachraňovat, ale dospělo to do bodu, kdy by byla naše další spolupráce špatná.“ Navíc Gramm se stále zotavoval z prodělané rakoviny mozku, takže jeho konec byl nasnadě. Spolu s jeho odchodem Foreigner vyhlásili rozpad.
Trval jen rok a půl, ovšem ani následné shledání a obnovení činnosti už Gramma zpátky nepřivedlo. Jeho místo zaujal bývalý zpěvák hairmetalových Hurricane Kelly Hansen, který v čele Foreigner stojí dodnes. Ovšem jakých Foreigner… Jediným mohykánem zůstává sedmasedmdesátiletý Mick Jones, jenž se objevuje jen na vybraných koncertech. Foreigner jsou dnes partou, která nemá s nejslavnější érou vůbec nic společného. Přestože v roce 2009 vydali skvělé album „Can`t Slow Down“, byli definitivně odsunuti mezi party, které pořádají vystoupení pro starší a pokročilé. Stali se jakousi institucí, v níž se zastavil čas. Ovšem minulost nelze přepsat a ta byla v případě Foreigner opravdu hodně silná…
|
