Situace u britských The Wildhearts je stabilizovaná. Kapela, která se většinu času své kariéry vykazovala neklidem a personálními kotrmelci zjevně dostala rozum a dnes už několik let znovu působí v nejsilnější sestavě z poloviny devadesátých let. Její předák Ginger je znovu při síle a má jasnou vizi, jak mají The Wildhearts vypadat. Definitivně pryč jsou elektronické experimenty z dob „Endless, Nameless“ i jistá tvůrčí vyprázdněnost počinů z první desetiletky tohoto tisíciletí. I proto se předchozí album „Renaissance Men“ z roku 2019 dá počítat jako nový start, který by The Wildhearts měl vrátit někdejší pozice, kdy byli bráni jako naděje britského rocku. Sice už nemohou překvapit, protože po desetileté albové odmlce se v podstatě vrátili k tomu, co jim v letech 1993 až 1996 udělalo nejlepší jméno a zajistilo dobrou výchozí pozici. Že pak tu šanci kapela mírně prošustrovala, je věc druhá…
Ginger mluvil o „Renaissance Men“ jako o druhém debutu kapely. Určitá nejistota v řadách The Wildhearts v době vydání alba panovala, protože kapela byla prakticky mimo deset let a za tu dobu se scéna proměnila. S touto deskou kapela předložila dobrou práci (nikoliv však výjimečnou) a fanoušci to ocenili, takže se The Wildhearts znovu podívali na čelní místa britské hitparády. Novinka „21st Century Love Songs“ proto vznikala v uvolněnější atmosféře, přestože je výsledkem nahrávacích frekvencí v průběhu covidového lockdownu. Kapela měla dostatek času, aby dokázala koncentrovat energii a vložit ji do nového materiálu. Díky tomu „21st Century Love Songs“ zní o maličko dotaženěji než předchůdce, a potěší, i když se návrat do nejlepší formy z před skoro třiceti lety znovu koná jen částečně. Ovšem kdo by čekal od postarších muzikantů mladický drajv...
„Renaissance Men“ byla jako náš debut „Earth Vs. The Wildhearts“. „21st Century Love Songs“ mi proto přirozeně připomíná „P.H.U.Q“. Musíme ukázat, čeho všeho jsme ještě schopni,“ řekl k novince Ginger a narazil tak na album „P.H.U.Q“, které je bráno jako to nejlepší, co kdy se svými kumpány vyplodil. Proto by se k němu jistě rád přiblížil, ale věc není tak jednoduchá. The Wildhearts, přestože dnes hrají ve stejné sestavě, v jaké nahráli zmíněné album z roku 1995, už nemohou být stejná kapela. Prošli vývojem a když se teď chtějí co nejblíže přiblížit svým začátkům, občas to samozřejmě zaskřípe. Přesto však „21st Century Love Songs“ zní přesvědčivě. Sice ne tak hitově jako „P.H.U.Q.“, ale stejně jako v případě jiných kapel, hledajících svůj dávný Grál, i zde platí přísloví o vstupování dvakrát do jedné řeky. Přestože se The Wildhearts snaží psát skladby podle podobného vzorce jako kdysi, atmosféra je jiná.
V případě „21st Century Love Songs“ je kapánek temnější, zejména na začátku alba, v němž úvodní a zároveň titulní skladbu vedenou v houpavém tempu s hypnoticky zrychleným refrénem a následující „Remember Those Days“ doplní ostrá „Splitter“, v níž The Wildhearts řádně přibrousí kytarové hrany a najednou zní jako Motörhead v jejich nasranějších chvilkách. V „Insitutional Submission“ (nebo částečně i v „Directions“) dokonce sáhnou až do hájemství thrash metalu a zní snad nejtvrději za celou kariéru. Jsou tu i klasičtější skladby „Sleeaway“ nebo „Sort Your Fucking Shit Out“, které v tradičním duchu kapely poukazují na fakt, že Gingerův hlas léty zhrubl a plně koresponduje s tvrdší tváří kapely, díky které mizí i zbytky někdejší koketérie s neopunkem a na povrch vyplouvá spíše garážová špinavost.
Pokud nic jiného, tak „21st Century Love Songs“ znovu definitivně etabluje jméno The Wildhearts na scéně. Jestliže se někdo díval na přechozí album trochu nedůvěřivě a nečekal, že by znamenalo nový začátek, zde je jasné, že se tak stalo. Novinka jde správným směrem, neboť kapela už nemusí honit soudobé trendy a vydává alba od srdce. Věřit jí současnou a zdůrazňovanou spokojenost jistě jde…
|
