Andrew W.K. chtěl být kdysi rockovou hvězdou za každou cenu. Možná měl na to, aby si užil svých patnáct minut slávy, když se jeho debut „I Get Wet“ rozšířil po celém světě a dostal se i do rozličných hitparád, ale všechno pak pominulo, Andrew se začal věnovat produkční činnosti, vstoupil do světa filmu a stříbrného plátna a už se ani nečekalo, že se někdy vrátí k muzice jako člověk, který stojí jako středobod na pódiu. Stalo se a před třemi lety vydal comebackové album „You`re Not Alone“. Kolekci natolik chudičkou, pohybující se v rozbředlém marastu současného pop rocku, že o nějaké nápravě reputace za roky nečinnosti nemohla být řeč. Andrew to pěkně slízl, když s ním vydavatelská společnost Sony Music vypověděla smlouvu. Prodeje měl mizerné, dohady o kvalitě alba se vedly i mezi těmi nejvěrnějšími fanoušky a už to vypadalo, že se dvaačtyřicetiletý muzikant opět chystá rozloučit s aktivním hraním. Navíc se v té době rozváděl a na další činnost moc pomyšlení nebylo…
Na debutu „I Get Wet“ se Andrew prezentoval směsí hard rocku, heavy metalu a punku. Ta nebyla bůhvíjaká, ale přece jen s ní dokázal zaujmout, neboť měl v sobě feeling garážových kapel, což dělalo jeho hudbu uvěřitelnější. Postupem dalších let první desetiletky tisíciletí se začala jeho tvorba hodně kazit, s každým dalším albem jeho sound měknul, až se nakonec z ostrého zvuku debutu dostal někam k novovlnnému blouznění a popové umělohmotnosti na desce „55 Cadillac“. To byla takřka jeho konečná, stejně jako comebackové album, jež nesneslo porovnání s prvními dvěma alby ani se širokou konkurencí. Bylo prostě špatné… Novinka „God Is Partying“ proto mohla jen překvapit, což se nakonec stalo. Není dokonalá ani skvělá, ale v tomto případě postačí, že je alespoň nadprůměrná a rozhodně zajímavá.
Pryč je popový opar minulých časů, ve kterých si Andrew snad chtěl hrát na Kid Rocka. Ovšem návrat k punkmetalovému debutu se rovněž nekoná. Andrew vykročil jinou cestou. Párty, tolik propagované na raných deskách, skončily. Seznamte se s novou tváří Andrewa W.K., která je mnohem dospělejší a přitažlivější než ta původní. Je mnohem temnější, zračí se v ní frustrace po prodělaném rozvodu a mění se i hudební základ celé jeho tvorby. Už žádný punk, metal, rock n`roll… Výraznou složkou nového alba (zabalené opět do příšerného obalu, korespondujícího svou až depresivní náladou se zněním nahrávky) jsou elektronické zvuky, které jsou klaustrofobnější než v případě Nine Inch Nails. Čekal tohle někdo? Čekal také někdo tak temnou a introspektivní jízdu od někoho, kdo dříve vyřvával hloupé popěvky „Party Hard“ nebo „She Is Beautiful“? V tom je právě ta největší výpovědní síla desky. Jako když párty skončí a přijde pořádná kocovina…
„God Is Partying“ není albem na první poslech. Ten dopadne docela hrozivě, ale pokud se přinutíte tento zážitek opakovat, najednou začnou vystupovat výborné momenty. Nejprve neposlouchatelná elektrometalová zvrhlost „I`m In Heaven“ začne dávat smysl, stejně jako pochmurné balady „Remember Your Oath“ a „And Then We Blew Apart“ z konce desky, uzavírající nahrávku v opravdu neveselém duchu. Její páteří jsou však rozmáchlé, skoro epické kompozice „Everybody Sins“ s úvodem a lá Depeche Mode, do kterého se zahryzávají hladové tvrdé kytary, „My Tower“ a „No One To Know“, kde byste původního Andrewa W.K. hledali jen stěží. Vrcholu deska dosahuje ve skvělé „Babalon“. Tu definuje mansonovský groove, skoro až chorobně znějící nu-metalové kytary, lámající se ve slokách do spacerockových nálad a opět explodující v refrénu. Překvapením je i projev samotného Andrewa, který dokáže v závěru skladby překvapit vysokými výkřiky po vzoru Roba Halforda. Do této doby od něho takřka neslýchané…
Andrew W.K. natočil skutečně nečekaně kvalitní a odvážnou nahrávku. Teď už mu lze jeho návrat věřit a tleskat mu. Tento Američan dospěl. Bylo k tomu zapotřebí několika kopanců od života, ale jak se zdá, ty jej posílily. „God Is Partying“ je temná deska, která však i ukazuje světlo na konci tunelu. To je její obrovská deviza…
|
