Dvouletý odstup mezii deskamise nezměnil a tak jsou norští progresivní bardi Leprous zpět s novým albem „Aphelion“. Hudebně v podstatě navazuje na předchozí „Pitfalls“, takže kdo Leprous zná, nebude příliš překvapen. Komu vadilo čím dál větší „zjemňování“ výrazu, nebude mít radost ani nyní. Kdo nikdy nemohl vystát zpěv Einara Solberga, může v klidu skupinu ignorovat dál.
„Aphelion“ zní tak, jak se dalo čekat. Osobitost kapely je však natolik výrazná, že by byla škoda opouštět svůj styl. Úvodní „Running Low“ coby perfektní kus progresivního rocku musí fanoušky skupiny řádně nabudit. Neklidná skladba plná pro Leprous typických emocí, kombinací klidných slok a výbušného hitového refrénu a také parádně zakomponovaných smyčců. Atmosféra songu může působit retro dojmem jako byste byli v nějakém napínavém filmu ze 70. let. Nejde o ojedinělý pocit, můžete jej mít i z jiných písní na desce.
Zajímavým a netypickým kouskem je „Silhouette“ s temně nazvučenými bicími, baskytarou a syntezátory. Kytary tu nejsou až tak výrazné, přesto song zní poměrně tvrdě. Ačkoliv se jedná o krátkou a na první pohled jednoduchou skladbu, uvnitř se nachází mraky detailů a hudebního hračičkovství. Skvělé je i závěrečné zrychlení a symfonické pasáže. „All The Moments“ překvapí lehce westernovým úvodem (takřka bluesová kytara) a celkovou vzletností. Při refrénu se budete cítit, jako byste pluli v oblacích. „Have You Ever?“ zní, jako by se Leprous na chvilku zkřížili se Stevenem Wilsonem díky prvkům trip hopu a podobné atmosféře. Jedním z vrcholů alba je téměř osmiminutová „On Hold“, která vám naloží pořádnou dávku melancholie a emocí. Tohle není u Leprous nic nového, je to jejich parketa a něco, co kapelu definuje. Podobně vás emočně podojí i následující regulérní poprocková balada „Castaway Angels“.
Stejně jako na „Pitfalls“, deska končí nejtvrdší písní. „Nightime Disguise“ potěší i starší fandy skupiny, nechybí nestálá rytmika a především djentové tvrdé kytary. Překvapí i samotný závěr songu, který dává vzpomenout, že Einar umí nejen fistule, ale dokáže i zakřičet. Nezmíněné skladby nejsou o nic méně zajímavé, zapadají do typického stylu Leprous a nemají čím překvapit.
Leprous pokračují ve svém výrazu. Skladby jsou na první poslech prosté, každá z nich je však něčím zajímavá a při důkladném poslechu objevíte spoustu detailů, hudebních kulišáren a progresivních prvků. „Aphelion“ kapelu nijak neposouvá, ale potvrzuj, že je nesmírně nápaditá a jedinečná. Je fajn, že Leprous střídají baladické polohy se svižnějšími a skladby jsou natolik barvité, že jsou příjemné a zábavné na poslech. „Aphelion“ nabídne zábavu na spousty poslechů. Výborná deska, která patří k tomu letos nejlepšímu přinejmenším v progresivním žánru.
|
