Dnes to možná vypadá paradoxně, ale byly časy, kdy tahle trojice ze Seattlu byla obecně považována za třetí nejdůležitější kapelu rock n`rollu, po The Beatles a Rolling Stones. Dnes už víme, že jejich obrovský a nevídaný úspěch byl dán kromě nepopiratelného skladatelského talentu také skvělým načasováním a důslednou prací vydavatelského labelu a hudební televize MTV. Díky tomu všemu se z Nirvany stal fenomén, který nekončí ani třicet let po vydání jejich nejslavnější desky a osmadvacet let od jejich už méně slavného rozpadu, který však udělal kapelu ještě větší, než byla za života předáka Kurta Cobaina. On sám se asi rockovou hvězdou stát nechtěl (aspoň to vždy tvrdil), jeho život i tvorbu určovala zejména zničující heroinová závislost, ale přece jen se stal jedním z největších a nejviditelnějších symbolů rock n`rollu, ikonou stylu grunge a mluvčím celé generace, která měla plné zuby nablýskaného glamu a heavy metalu osmdesátých let, jenž poslouchali jejich starší sourozenci. Vítejte ve světě totálních outsiderů, kteří heslo „born to lose“ splnili do posledního detailu. Žádný jiný hudební styl nebyl tak páchnoucí a sebedestruktivní jako právě grunge. V tom byla jeho největší síla.
Grunge měl pět ikonických zpěváků a čtyři z nich už nejsou mezi živými. Dva spáchali sebevraždu, dva dojeli na drogovou závislost. A právě dvojice těchto aspektů je pro celou scénu symbolická. Prvním, kdo zaklepal na nebeskou (nebo spíše pekelnou) bránu, byl Kurt Cobain. Skončil naprosto vyřízený, paralyzovaný psychotickými depresivními stavy, heroinovou závislostí a dlouhodobou touhou po ukončení trápení. Měl za sebou desetiletou kariéru, která byla natolik turbulentní, že jej nakonec semlela. Zdánlivě v ní dosáhl všeho. Měl slávu, peníze, byla z něj celebrita, ovšem chybělo mu jediné. Klid… Klid, po kterém toužil a snad se ho s výstřelem 5. dubna 1994 dočkal... Jako ani ne dvacetiletý mladík začínal v punkové kapele Fecal Matter, přímém předchůdci Nirvany. To bylo v době, kdy se rozkoukával a vzhlížel k Pixies, Melvins, Black Flag, ale i k The Beatles, Black Sabbath nebo Cheap Trick. Z těchto kapel si vzal největší inspirační zdroje, které později přetavil do velice svérázné a originální tvorby. K tomu, došlo až o pár let později, když se přes Buzze Osbornea z Melvins seznámil s basistou Kristem Novoselicem a vytvořil základ budoucí Nirvany.
Ta zprvu nebyla nijak významná kapela undergroundu severní části západního pobřeží Spojených států. Hrály tam výraznější kapely, Melvins, Mudhoney či Green River, k jejichž vystoupením mladý Cobain vzhlížel a představoval si, že jednou bude s Nirvanou vystupovat v jejich předprogramu. Jeho starší kamarád z dětských let Buzz Osborne z Melvins se v té době stal jakýmsi Cobainovým mentorem, snažícím se Nirvanu nasměřovat na správnou oběžnou dráhu. Cobain na jeho rady, spočívající v co nejčastějším zkoušení a koncertování, dal a postupně se repertoár kapely začal rozrůstat. Když Nirvana, tehdy už posílena o bubeníka Aarona Bruckharda, vsadila na coververzi „Love Buzz“ od kapely Shocking Blue, měla rázem v malých klubech státu Washington svůj první hit. Musela však řešit neustálé problémy na bubenickém postu, nejprve odešel Bruckhard, následně byl vyhozen jeho nástupce Dave Foster a ani stav, kdy za úspornou bicí soupravou zaskakoval Dále Crover z Melvins, neměl mít dlouhé trvání. Nakonec se objevil Chad Channing, který přece jen přinesl do Nirvany jistou stálost. S jeho příchodem došlo k rozšíření sestavy o druhého kytaristu Jasona Evermana. O jeho členství v Nirvaně kolují nejrůznější historky, nejčastěji mluvící o tom, že Everman byl součástí kapely výhradně proto, že poskytl Cobainovi šest set dolarů na natáčení prvního alba. A fakt, že na něm vůbec nehrál (přestože je uveden na obalu) by to jen potvrzoval.
Evermanovy peníze pomohly kapele získat smlouvu s maličkým vydavatelstvím Sub Pop ze Seattlu, jenž se specializovalo na obskurní klubové kapely, které tvořily alternativu vůči tehdy všeobecně uznávanému hair metalu. „Bože, jak jsme kapely jako Poison nenáviděli. Neměly vůbec nic společného se skutečnou hudbou,“ řekl Kurt Cobain v jednom interview. Nikdy nechtěl být jako Poison a další hvězdy. Chtěl stát v opozici a u Sub Pop měl záruku toho, že jej nikdy nebudou tlačit do stejné pozice, v jaké byli hairmetaloví mazlíčci. „Naše skladby jsou o konfliktech ve vztazích a emocionálních věcech mezi lidmi. Jsou hodně naštvané,“ popsal ranou tvorbu Cobain. A přesně tak ji zvěčnil do drážek debutu „Bleach“, které se objevilo 15. června 1989. Deska se původně měla jmenovat „Too Many People“, ovšem krátce před vydáním došlo ke změně názvu na známé „Bleach“, což byl přípravek, který sloužil narkomanům k čištění použitých jehel. Sám Cobain už měl tehdy zkušenosti i s těmi nejtvrdšími drogami. Od dětských letech ujížděl na marihuaně a LSD, ve dvaceti poprvé přičichl k heroinu a oprátka kolem jeho krku se začala už utahovat.
Samotný debut „Bleach“ není výraznou ani významnou deskou. Rozhodně nepatří mezi nejpozoruhodnější alba, která v roce 1989 vyšla a nese řadu neduhů první desky. Zachovává si ale obrovskou míru autentičnosti, ktrá byla pro Nirvanu symbolická po celou dobu její kariéry. Cobainovi místy selže hlas, nesnaží se zakrývat jistou faleš, kytary vazbí skrz levná kombíčka a Channing místy vypadne z rytmu. „Bleach“ je undergroundová nahrávka, jakési lepší demo ze zkušebny a tam se podobné přešlapy dají pochopit. Ovšem už na tomto albu lze vypozorovat typický Cobainův rukopis. Je ještě lehce chaotický, poznamenaný dřevním punkovým přístupem, nelze mluvit o žádné dokonalosti nebo velké produkci, ale hitový cit začíná probublávat i touto podzemní nahrávkou. Už z „Bleach“ je znát touha vykročit ze zaflusaných klubů a dostat tvorbu Nirvany o kousek dál. „Mysleli jsme si, že náš strop je, když dosáhneme věhlasu Melvins,“ svěřil se Cobain v době, kdy byla celá planeta vytapetována jeho plakáty.
„Bleach“ obsahuje především hit, „About A Girl“, který se však slavným stal později, až s dalšími úspěchy. Právě tato skladba jako jediná přežila až do současnosti a zařadila se mezi jednu z nejznámějších skladeb Nirvany vůbec. Už tehdy byla „About A Girl“, odlišná od zbytku desky svou písničkářskou náladou a minimálním punkovým přístupem, stala se jedním z hlavních důvodů, proč se kapela dostala pod křídla vydavatelského kolosu Geffen. Kromě ní má „Bleach“ i několik dalších výraznějších momentů, jako „School“, úvodní „Blew“, známou coververzi „Love Buzz“ nebo neuroticky vzteklou „Negative Creep“, které jsou dodnes mezi fanoušky kapely důvěrně známé a už tehdy odhalovaly, že by mohlo jít o něco velkého. „Floyd The Barber“, „Paper Cuts“ nebo „Swap Meet“ jsou jen takřka obyčejné punkové věci, nenaznačují větší ambice, ale omezené finanční prostředky, které měla kapela vyhrazené na natáčení alba, si takovou daň vyžádat musely. Pospíchalo se, točilo se po dnech a na výsledku je to znát.
Přesto je „Bleach“ důležitým střípkem do nirvanovské mozaiky. I když se v době vydání nesetkala prakticky s žádným větším ohlasem a prodalo se jí pouhých čtyřicet tisíc kusů, demonstruje původní začátky a zárodky velkých věcí. Neměla být dokonalá a také není. Ovšem jak se svorně v dalších časech shodl Cobain i Novoselic, kapela v té době byla nešťastnější. Měla dlouhohrající desku, hrála po klubech, kde jí fanoušci rozuměli a kde jejich zpětná odezva působila na Nirvanu ještě blahodárně. Jenže jak se svět loučil s osmdesátými lety, loučila se i Nirvana s tímto svým přirozeným prostředím a chystala se vstoupit do prostoru, o kterém sice tajně snila, ale přece jen se ho nepředstavitelně bála.
|
