Vraťme se na konec roku 1993, kdy Nirvana měla venku desku „In Utero“, po jejímž vydání (ač nebylo poháněno singlem typu „Smells Like Teen Spirit“) se znovu strhla nákupní horečka. Přestože to Kurt Cobain nechtěl, kapela byla nucena vyjet na turné, aby nové album propagovala. To bylo chaotické jako samotné koncerty, některé byly dotažené k dokonalosti a zářily obrovskou energií, která se v Nirvaně nakumulovala a některé byly naprosto tragické. Všechno záviselo na Cobainově psychickém a fyzickém rozpoložení. Když měl den, dovedl odehrát fantastické vystoupení, při němž hýřil optimismem a dokonce rozdával úsměvy, když jej trápily drogové dojezdy, provázené depresemi či nesnesitelnými bolestmi žaludku, ploužil se po jevišti jako chodící mrtvola a vypadalo to, že to s ním každou chvíli sekne. I když koncerty Nirvany byly sázkou do loterie, vybrali si je pohlaváři z MTV k tomu, aby odehráli svůj set v rámci pořadů „MTV Unplugged“. Nirvana zaručovala vysokou sledovanost (ač se v tisku hovořilo o tom, že z pozice rockové jedničky je už sundali Pearl Jam), řada skladeb se k akustickému provedení hodila a v neposlední řadě, MTV s úspěchem kapely sklízela plody své práce, protože na tom, co se z Nirvany stalo, nesla obří podíl.
Vystoupení ve studiích Sony Music v New Yorku bylo naplánované na 18. listopad 1993 a bylo na něj sezváno tři sta lidí. Vše bylo připravené, včetně hostů. Nirvanu, stabilně posílenou o kytaristu Pata Smeara, měli doplnit bratři Cris a Curt Kirkwoodové od Cobainových oblíbenců Meat Puppets a violoncellistka Lori Goldston. Cobainovi ten den ale bylo špatně. Pokoušel se abstinovat a jednou pro vždy vyřadit heroin ze svého života. Zvracel krev a žluč, s čímž musel vyhledat lékařskou pomoc, aby večer mohl předstoupit před televizní kamery a podat odpovídající výkon. Když se v Sony studiích zjevil, vypadal zbědovaně, ale zažívací problémy byly pro tuto chvíli pryč. Studio bylo vyzdobené květinami a svíčkami, uprostřed kterých trůnila Cobainova židle. Vypadalo to skoro jako na pohřbu, což bylo zpěvákovo výslovné přání. Už tehdy si pohrával s vlastní smrtelností a věděl, že konec není daleko. Upravil k tomu i playlist celého vystoupení. Nemohly se vynechat největší hity Nirvany (na „Smells Like Teen Spirit“ nedošlo, ta se hrála na koncertech přes Cobainův odpor), ty ale zpěvák doplnil skladbami svých oblíbenců, The Vaselines, Davida Bowieho a Meat Puppets. Je to příznačné, každý by chtěl, aby na jeho pohřbu byly hrány jeho oblíbené skladby…
Cobain podal výborný výkon. Zpíval procítěně, dával skladbám velké emoce, ovšem pozornému divákovi nemohlo uniknout, že chvílemi působí nepřítomně. Z jeho očí už jako kdyby vyprchal život. Přesto hudebně předvedl lepší standard, po kytarové stránce si dokonale rozuměl s Kristem Novoselicem, přestože jeden z vrcholů večera, skladbu „Pennyroyal Tea“, zahrál pouze sám. S diváky prakticky nekomunikoval, jen sázel jednu skladbu za druhou. Čtyřikrát sáhl do repertoáru slavné „Nevermind“, odkud vybral „Come As You Are“, „Polly“, „On A Plain“ a mrazivě předvedenou „Something In The Way“. Tři věci pocházely z „In Utero“ („Pennyroyal Tea“, „Dumb“ a „All Apologies“) a jedna z „Bleach“ („About A Girl“). Kvůli ním by však koncertní záznam nebyl tak hodnotný (když pomineme, že je to poslední televizní vystoupení Cobaina před jeho smrtí). Důležité na „Unplugged In New York“ jsou zejména převzaté skladby a už jen proto, že víceméně málo známé kompozice Nirvana představila širokému publiku.
„Tohle je song od Vaselines. Je to ztvárnění staré křesťanské skladby, ale my ji zahrajeme právě jako Vaselines,“ ohlásil Cobain skladbu „Jesus Doesn`t Want Me For A Sunbeam“, v níž se Novoselic chopí tahací harmoniky a Nirvana rázem zní jako parta potulných muzikantů. To dokonale odhaluje její podstatu, protože takovou chtěl Cobain kapelu mít. Bowieho „The Man Who Sold The World“ Nirvana upravila do svého stylu a tak tato zcela zapadla mezi autorské věci. Nakonec je tu trojice skladeb od Meat Puppets (jejichž hlavní představitelé Cris a Curt Kirkwoodové byli na pódiu), při kterých Cobain odkládá kytaru a věnuje se jen zpěvu, čímž do něšho může dávat i více emocí. Má volné ruce, i když mu v „Lake Of Fire“ občas nepěkně přeskočí hlas… „Všichni si naserte, tohle je poslední skladba večera,“ říká bez hnutí brvou Cobain, „napsal ji můj nejoblíbenější interpret," a spouští starý bluesový standard od Leada Bellyho z roku 1944. Podle svých deníků ji chtěl věnovat Courtney Love (ač to z pódia nezaznělo), protože byl skálopevně přesvědčen, že Courtney udržuje milostný poměr s Billym Corganem z The Smashing Pumpkins. Vztek a zoufalost proudí ven a Cobain v závěrečné části skladby řve jako pominutý. Je to vrchol celého vystoupení, ovšem také jedno z jeho volání o pomoc.
Záznam z koncertu vyšel až 1. listopadu 1994 a firma jej uváděla jako nejsmutnější album všech dob. Kurt Cobain byl v té době více než půl roku po smrti, scénu zahalila deprese z odchodu generačního idolu a světem se šířila skoro až hysterická cobainománie. Zpěvák sice dobrovolně ukončil svou pozemkou pouť, ale vydal se na podivnou, posmrtnou cestu následujícími roky, kdy byl částí světové populace zcela zbožštěn, což byl stav, o který by za svého života nestál. Trička, mikiny, nášivky, batohy a bůhví co ještě s jeho portrétem byly v roce 1994 i v příštích letech naprosto všude a Nirvana se stala maximálním kultem. Její popularita vzrostla ještě více, než za dobu jejího aktivního působení, čímž ji následovalo ještě více a více kapel. Posmrtně Nirvana stála mimo hnutí grunge, které postupně začalo ztrácet na síle a stala se nesmrtelnou. To dokladuje i fakt, že „Nevermind“ i jiná alba se dodnes objevují v žebříčcích prodejnosti na nezanedbatelných postech.
Otázkou je, co by se stalo, kdyby nepřišel neblahý 5. duben 1994 a Cobain se nerozhodl pro dobrovolnou smrt. Je to ve stádiu spekulací a bohapustého fantazírování, ovšem řadu starých fanoušků i mladší ročníky, které éru Nirvany nezažily, nenechá tato otázka spát. Je jasné, že status z dob „Nevermind“ by kapela pravděpodobně neudržela. Je i takřka jisté, že by do dnešních dnů nepřežila, protože v posledních měsících svého života si Cobain velmi vážně pohrával s myšlenkou kapelu rozpustit. Pokud by však vydržela, pravděpodobně by dnes byla v podobné pozici jako Pearl Jam a přestože by natáčela nová alba, žádné z nich by se svým vlivem ani kvalitou nevyrovnalo „Nevermind“. Nirvana by stále hrála velké koncerty, ovšem těžko by hledala nové fanoušky a přední řady už by plnili čtyřicátníci, vzpomínající na dobu, kdy jako čerstvě náctiletí pařili na „Smells Like Teen Spirit“. Ani jejich hudba už by nebyla stejná. Nezněli by jako Foo Fighters, kterými by jistě pro jejich komerční přístup Cobain pohrdal, ale hledali by inspiraci spíše ve folkových vodách. Taková by byla i sólová dráha Kurta Cobaina, který by pravděpodobně tvořil akustická, temná a zcela nekomerční alba, podobně jako jeho někdejší grungeový kolega Mark Lanegan ze Screaming Trees. Ale jsou to opravdu jen pusté spekulace…
Jedno Nirvaně upřít nelze. Její minulost. Díky ní se stala obrovským kultem, její úspěch zcela přepsal všechna do té doby platná rocková pravidla. Po „Nevermind“ už nikdy nebylo nic stejně jako předtím. Na světě je samozřejmě řada odpůrců, kteří tvrdí, že Nirvana zabila jejich oblíbený styl, ať už šlo o hair metal či klasický heavy metal, ale takovou sílu ani moc tato kapela nikdy neměla. To, že jí začaly naslouchat masy posluchačů, svědčí spíše o určité vyprázdněnosti stylu osmdesátých let, který by zažil pád na hubu i bez Nirvany. To se jasně ukázalo v dalších letech, kdy se po odeznění grungeové hysterie sice heavy metal vrátil na výsluní, ale už v mnohem slabší podobě, spíše nostalgicky vzpomínající na osmdesátá léta. Nebyl už tak vzrušující jako v osmé dekádě a nebyl ani tak vzrušující a převratný jako Nirvana kolem roku 1991. Žádná jiná kapela, která po Nirvaně přišla, už nebyla tak velká. Nebyla tak velká ani jako hegemoni šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let. Proto když se o Nirvaně mluví jako o poslední velké rockové kapele a o Cobainovi jako o poslední generační modle, je to právem…
|
