Podivné album do podivné doby… Tak by se dalo charakterizovat nejnovější dílo miláčků britského metalového tisku, kapely The Raven Age, kterou vede kytarista George Harris, syn Stevea Harrise z Iron Maiden. Kapela profitovala z toho, kdo je tatík jednoho z nich a spolu s Iron Maiden se svezla na turné. Velký úspěch z toho samozřejmě nebyl, protože chtít po fanouškovi Železné panny, aby aplaudoval průměrnému metalcoru, by byl nadlidský úkol. The Raven Age si začali hledat vlastní cestičku, takže brzy berličky tatíka Harrise vlastně ani nepotřebovali. Ne že by se nějak zvlášť na posledním albu „Conspiracy“ z roku 2019 zlepšili a stala se z nich neotřelá kapela, ale přece jen posun od původního stylu, v němž slepě následovali metalcorové postupy, zde byl. Na to, aby se stali velkými hvězdami, to ještě nebylo, ale aspoň kapela prokázala nějaký vývoj a neustrnula na místě.
S novinkou „Exile“ je řada věcí úplně jinak. Album je výsledkem mučivých lockdownů, které loni i letos sevřely celý svět a muzikanti museli sedět doma. A co jim zbývalo jiného, než tvořit či prohrabávat se v archivech. The Raven Age v podstatě udělali obojí a výsledkem je nahrávka „Exile“, natolik odlišná od prvních dvou alb, že se ani nechce věřit, že ji hraje tatáž kapela. Za prvé se k nahrávání přistoupilo jinak, protože se daly dohromady především věci, které neprošly sítem při tvorbě minulého alba „Conspiracy“, za druhé bylo rozhodnuto metalcorovou tvrdost ponechat stranou a oholit skladby až na samotnou podstatu, kromě čtveřice závěrečných koncertních věcí, které doplňují sedmičku nových songů. U nich byste neřekli, že The Raven Age jsou (nebo snad byli?) metalovou kapelou. Nečekejte žádné riffy, žádné screamované vokály, žádné bleskurychlé bicí. Život v těchto skladbách běží úplně jiným tempem.
Na „Exile“ The Raven Age konečně ukazují, co v nich je. To, co bylo dosud zabalené do zbytečně brutálního metalcorového obalu, který pohřbíval skutečnou sílu skladby samotné, je najednou odhozeno jako nepotřebný balast a The Raven Age jako kdyby rozkvetli do krásy. I Matt James, zpěvák napadaný za nedostatek vlastní osobitosti, se najednou ukazuje jako velmi slušný vokalista, který si umí poradit s emocemi a náladami, což mu v původním kabátku The Raven Age příliš nešlo. Pokud budeme mluvit o studiové práci, je „Exile“ rocková deska. Není metalová a už vůbec ne metalcorová. Je prostě čistě rocková, zadumaná, trochu temná a plná překvapení. Tím největším je fakt, že kapela umí napsat dobrou skladbu, o čemž se v minulosti tak trochu pochybovalo. Místy, jako třeba v cválavé „Fireflies“, se sice až moc inspiruje u Iron Maiden (ovšem je to logické), ale na jiných místech rozvíjí vlastní osobitost, čímž se lockdownové album stává jejich dílem nejzásadnějším.
První dvě skladby „No Man`s Land“ a „Wait For Me“ posluchače uvedou do děje, přičemž si zvyká na novou tvář, postavenou spíše na akustických kytarách, George Harris ke zkreslenému zvuku sáhne jen v případě, když si skladba vyžádá jeho sólo. Nikam se nepospíchá, vše plyne ve volném, klidném tempu, které nechává větší prostor pro vyjádření palety nálad, důležitých pro celkovou atmosféru desky. S tou nekoresponduje závěrečná čtveřice skladeb, které The Raven Age pořídili během posledních turné po celém světě. Rázem se odhaluje stará bolístka kapely - skladby jsou zabalené do zbytečně neurvalého obalu, důraz je polože na tvrdou zvukovou skořápku, pod níž se skrývají nápady samotné. Nemohou ven, nemohou… Kapela tlačí na pilu, snaží se působit energicky, ovšem na příkladu „Exile“ je jasně vidět, kde je pravá podstata jejich hudby. V přebusterovaných kytarách a vyřvaných vokálech to není…
The Raven Age s „Exile“ překvapují, ale možná se dostávají na rozcestí. Pokud se vrátí ke starému, nijak zvlášť přesvědčivému stylu, bude to krok zpátky. Pokud však budou pokračovat v duchu tohoto alba, které je určitě kvalitnější než oba předchůdci, popřou svou dosavadní práci. S „Exile“ otevřeli dveře třinácté komnaty a teď mohou jen čekat, co to s nimi udělá.
|
