Atmosféra. To je něco, s čím švédští černokněžníci Wormwood uměli vždy zacházet velice obratně. Šlo jim to na prvních dvou albech, jde jim to výborně i na třetím zářezu do diskografie s názvem „Arkivet“. Do jejich pojetí black metalu prosakuje řada stylově odlišných pramínků, ale vše podstatné se odvíjí od přístupné melodičnosti, velmi neposedných kytar, sugestivně uchroptěného vokálu, silné emotivnosti, která má sílu rozsápat vaši duši, a vytrvalé ponurosti.
Wormwood k tomu nepotřebují kdovíjak složité postupy, většina jejich skladeb je založená na poměrně jednoduchých motivech, které kapela vytěžuje velice důkladně a opakuje je leckdy až do zblbnutí. Jenže to dělá natolik obratně, aby tím zvyšovala intenzitu pocitů a ani v nejmenším nenudila. Svébytně uvrčený hlas Nineho občas velmi šikovně podepřou doprovodné vokály - ne že by Nine nutně potřeboval výpomoc, ale to je přesně ta jednoduchost, která zvyšuje emoční působivost. Nicméně hlavní zdroj síly Wormwood lze najít především v kytarách - ubzučených, teskných, zničujících. Wormwood se nebojí pustit do rozsáhlejších kompozic (i nejkratší kousek na albu „Overgrowth“ přesáhne pět minut), v nichž se pořád něco děje, takže jejich délka vůbec není na obtíž. Hledat v téhle kolekci nějaké vrcholy je zcela zbytečné, pokud vás atmosféra pohltí, stane se tak už u úvodní „The Archive“ s překvapivou a k vytrvale vyhrocené náladě dokonale kontrastní volnější, až téměř artově rozjímavou pasáží. Ve vláčnější a i přes určité projasnění strachopudné „Overgrowth“ atmosféra narůstá, stejně jako díky folkové neposednosti v „My Northern Heart“, domorodštině v hrubé „Ensamheten“, či epičnosti v závěrečné „The Gentle Touch Of Humanity“ s depresivními (a trochu brzdícími) proslovy.
Na první poslech nabízejí Wormwood docela hrubý kabát poměrně jednoduchého střihu do pocitově stereotypního mrazu, který kolem šíří. Ale ti nejšikovnější z takovéto kombinace mohou hodně vytěžit. A švédské pětici se to beze zbytku daří.
|
