Návrat kytaristy K.K. Downinga z pohodlného křesla jeho rezidence zpět do víru hudebního dění je na metalové scéně jedna z největších událostí letošního roku. Znovu je na pořadu dne otázka, proč jeden ze symbolů nejčistšího heavy metalu před deseti lety tak spěšně opustil domovské Judas Priest, když řeči o důchodu pravděpodobně sloužily jen k tomu, aby zakryly podivné vztahy, které v Judas Priest panovaly. „Všechno bylo trochu jinak, než kapela říkala,“ prolomil léta mlčení Downing, který dnes bere Judas Priest jen jako vzpomínku s hořkým koncem. Navíc, když aktivity této kapely (poté, co onemocněl Downingův letitý parťák Glenn Tipton) nebyly takové, jaké by si patrně kytarista představoval a mohly vést ke splnění snu starých fanoušků, kteří by nejraději K.K. viděli vedle Roba Halforda. To je ale čistá utopie…
Downingovy aktivity rozvířily metalové vody už před časem, když K.K. oznámil, že má novou kapelu, kde stojí jako pevný středobod vlastního mikrokosmu. V podstatě je úplně jedno, že po jeho boku stojí jeho dávný spoluhráč z Judas Priest a pro leckoho černá ovce v historii této kapely, zpěvák Tim „Ripper“ Owens. K.K.`S PRIEST jsou zejména o Downingovi, jehož iniciály jsou hlavním motivem loga. Je také jedno, kdo další ho na pódiu doplňuje, protože síla jeho jména a minulosti stejně vždy přibije oči k němu. Byl jako spoluautor podepsán pod nekonečnou řadou hitů a je jedním ze zásadních tvůrců kultovního „Painkillera“. Stín tohoto alba se nad Downingem (i samotnými Judas Priest) vznáší dodnes a ač se oba tábory snaží tento neuvěřitelný metalový monolit pokořit, je jasné, že k tomu nikdy nedojde. K.K. to sice ví, ale zjevně si to pořád nechce přiznat…
Proto bylo jasné, jak bude jeho nová kapela znít. Být judasovštější než Judas samotní, to je její filozofie a je jasné, že Downing je jediným člověkem zvenčí, který na to má nárok a řeči o vykrádání jsou zcela mimo mísu. Koho by asi tak Downing vykrádal, když hraje styl, který sám před léty vytvořil? Jen sám sebe a ani o tom se příliš v souvislosti se „Sermons Of The Sinner“ mluvit nedá. Deska je plná heavymetalových klišé, ale není snad taková i celá tvorba Judas Priest? To je to, na čem Judas Priest fungovali, protože to byli oni, kdo všechna ta klišé vymyslel a zpopularizoval. Proto by bylo zcestné po starém psu Downingovi chtít, aby dnes dělal něco jiného. Nemá to zapotřebí, protože to, co dělá teď, dělal vždycky. Tu lépe, jindy trochu hůř, ale v podstatě pořád stejně. A že svou desku ukotvil někam do roku 1990, to by přece nemělo vadit, vždyť tenkrát byli Judas Priest i on sám nejsilnější.
Že bude v „Sermons Of The Sinner“ rezonovat vliv „Painkiller“ bylo nad slunce jasnější. Stejně jako fakt, že tohle album zůstane zdaleka nepokořeno. A není to asi jen tím, že zde místo Halforda znovu zpívá Ripper. Downingova forma je poněkud slabší, ovšem rozhodně ne slabá. Nedosáhl ani entuziasmu, který tryská z poslední desky Judas Priest „Firepower“, ale přesto nabízí velice solidní práci. Nemá tolik hitů, jakými se pyšnila stará alba této legendy, přesto je zde několik výborných skladeb. Možná mu chybí Glenn Tipton v pověstných sólových duelech, přesto je jeho hra stále vytříbená a vzrušující. Možná je trochu úsměvné poslouchat, jak se snaží zastínit své bývalé kolegy, přesto bude většina fanoušků Judas Priest se „Sermons Of The Sinner“ spokojena. K.K. totiž hraje na nostalgickou náladu, ač jiskry z jeho kytary stále létají na všechny strany a Ripper znovu zpívá jako o život.
Povedl se zejména úvod v podobě singlové „Hellfire Thunderbolt“ a titulní „Sermons Of The Sinner“, kde na sebe největší pozornost strhává Ripper svým frenetickým ječením. Obě zní jako ostrý výpad vůči světu Judas Priest a Downingovi se povedlo nastolit stylovou atmosféru, v níž jsou cítit nejlepší chvilky jeho kariéry. Skladby jsou tvrdé, melodické, přesně takové, jaké od něho člověk chce slyšet. Forma mu ještě jakžtakž vydrží s „Sacerdote y Diablo“ a v „Raise Your Fists“, ovšem ve středu desky začne kapele docházet dech. „Brothers On The Road“ zní nevýrazně, což však není nic proti k uzoufání nudné „Metal Through And Through“, působící spíše jako odpad z alba „Nostradamus“. Při osmiminutové délce má člověk opravdu co dělat, aby ji doposlouchal do konce. Proti ní je i trochu laciná „Wild & Free“ vítaným vysvobozeným, zejména když Downing v srdci skladby spustí prstolamné sólo. Naprosto jiná káva je „Hail For The Priest“, skladba natolik excelentní, že by se neztratila ani na samotném „Painkillerovi“. Tady si Downing a jeho parta sáhli na svůj pomyslný Grál. Euforie z této skvělé věci zastíní i ambiciózní závěrečnou „Return Of The Sentinel“, které nejvíce škodí devítiminutová stopáž, na níž kapela nemá tolik nápadů, aby dokázala excelovat.
Je jasné, že celá deska je hrána na jistotu. Je postavena přesně tak, aby se líbila skalním fanouškům Judas Priest. Je to možná taková malá Downingova pomsta někdejším kolegům, neboť dokazuje, že řeči o důchodu nebyly dobrým vysvětlením jeho odchodu. Trůn, na němž sedí klenoty „Screaming For Vengeance“, „Defenders Of The Faith“, „Turbo“ nebo „Painkiller“ se však se „Sermont Of The Sinner“ neotřásá. Deska překvapí skutečně skvělými věcmi („Hellfire Thunderbolt“, „Sermons Of The Sinner“ a „Hail For The Priest“), ale nabídne i o poznání hlušší místa (především „Metal Through And Through“). A jestliže se o „Firepower“ mluvilo jako o nejlepším albu Judas Priest od legendárního „Painkillera“ (to platí stále…), tak „Sermons Of The Sinner“ je od roku 1990 nejlepším albem, na němž je uvedeno Downingovo jméno.
|
