Dávno tomu, co Chris Holmes stál vedle Blackieho Lawlesse a symbolizoval jednu z největších amerických senzací své doby. Tehdy byl brán za takřka stylotvorného kytaristu, který dokázal vnést do hudby W.A.S.P. znepokojující prvek a udělal ji více heavymetalovější než bylo v tehdy těžce glammetalovém Los Angeles zvykem. Jenže dnes Holmes členem W.A.S.P. není a na jeho výkony ve „Wild Child“, „I Wanna Be Somebody“ nebo „Blind In Texas“ se vzpomíná s notnou dávkou nostalgie. Chris je stále aktivní a od doby, kdy musel podruhé Blackieho Lawlesse opustit, se vrhl na sólovou kariéru. Rozpačitou, velmi lacině pojatou, ovšem pořád ještě živou, i když už kocoviny po vychlastaných lahvích vodky jsou mnohem silnější než dříve. Holmes se do důchodu ještě nechystá, přestože sám moc dobře ví, že síla, kterou disponoval v dobách W.A.S.P. je dávno pryč.
Jasně to ukázala sólová prvotina „Nothing To Lose“ z roku 2013, což byla deska natolik ostudná, že to Holmes slízl jak od kritiky, tak od zbytku starých fanoušků. Má ovšem náturu, zocelenou řadou životních držkopádů, že si z podobných věcí dávno nic nedělá. Navíc když „Shitting Bricks“ už nebyla takovou hrůzyplnou nahrávkou, přestože se stále pohybovala v podprůměru. Čekat od Holmese výkony jako v osmdesátých letech by mohl snad jen blázen. Někdejší talent a energii dávno promrhal na barových stoličkách stovek hospod, kde býval štamgastem. Ale nestydí se za to, stejně jako za hudbu, kterou vydává. Ta své kouzlo, ač hodně skryté a trochu zvrácené, přece jen má. Proto je tu po šesti letech znovu s nahrávkou „Unbearable Influences“. A opět se stává noční můrou pro všechny milovníky vycizelovaných, technicky dotažených desek, protože to je to, co od něho rozhodně nelze čekat.
Pozitivní zprávou je, že Chris nenatočil nic tak hrozného, jako byla „Nothing To Lose“. I oproti „Shitting Bricks“ znamená novinka mírné zlepšení. Už jen proto, že tentokrát se dá alespoň lehce vzpomenout na Chrisovo legendární účinkování ve W.A.S.P. Hned úvod v „Land Of The Free Home Of The Braves“ připomene dávnou „Wild Child“, když Holmes opět rozehraje svcou kytaru jako za starých časů. Pamětník v tu chvíli lehce pookřeje. Ovšem jen na chvilku. Pak přijde Chrisův zpěv a vše je rázem špatně. Jeho kytara může znít takřka až magicky (což se v úvodu zmíněné skladby skutečně děje…), ovšem ve chvíli kdy začne zpívat, je jasné, že není schopen udržet tón ani melodii a jeho falešný projev až tahá za uši. Proto mnohem lépe dělá, když jednu z nejlepších věcí na albu, „Playing With Fire“, svěří do hostujícím pěvcům (zaznamenat lze i Stevea Grimmetta z Grim Reaper). V tu chvíli se dostává na nadprůměrnou úroveň, odkud ovšem v dalších skladbách přijde sešup dolů.
Nejhorší jsou okamžiky, kdy se pustí do ambicióznějších kompozic typu „In Gods Hands“, protože na ty nemá vlohy. Stačí jen porovnat, jak si z podobně laděnými věcmi na posledním albu W.A.S.P. „Golgotha“ poradil jeho někdejší kolega Lawless, a hned je znát, kdo z těch dvou býval tahounem kapely. Chris není nijak skvělý skladatel a i když z jeho hudby tryská skutečnost, že na kytaru pořád umí, řada skladeb je tristních. Může se vybičovat k dobrému výkonu v „Won`t Take Shit“ nebo v „Had Enough“ (zde dokáže zaujmout i klasickým kytarovým sólem), ale ty jsou zasazené mezi opravdu bídné kompozice „I Am What I Am“, „The Truth“ nebo „Under The Influence“, o kterých se se dá mluvit jako o bídném demu vyhořelého rockera.
„Unbearable Influences“ má největší kouzlo ve své atmosféře. čpí nejlevnějšími nálevnami, neotesaným punkovým přístupem, v němž se kytary moc neladí a na falešné tóny se nekouká. Holmes album natáhl na hodinu čistého času, což ubírá na síle jeho neodolatelnému fuck off přístupu. Takhle je to opravdu opět s bídou na průměrné hodnocení.
|
