Legendární Yes vydávají novou desku a nastolují tím otázku, zda dokáží být po více než padesáti letech a v prakticky odlišné sestavě dnes relevantní. Jestliže si v sedmdesátých letech, kdy vydali své pionýrské desky, zakládali na tom, že jsou novátorští a poslech jejich alb byl vždy vzrušujícím dobrodružstvím, mohou být stejně přitažliví i po půl století? Mohou být také tak hitoví jako v na začátku osmdesátých let, kdy vydali komerčněji laděné a nejúspěšnější album „90125“? Odpověď nezní „yes“, je záporná. Dnes Yes neumí (nebo ani nemohou) napsat takové hitparádové trháky jako „Owner Of A Lonely Heart“ nebo „Leave It“ a ani neumí (nebo spíše zase nemohou) udělat tak progresivní desky, jako byla skvělá díla „Fragile“ či „Close To The Edge“. Jsou to zkrátka dinosauři, kteří dnes žijí jen ze své vlastní podstaty, uzavřeni před vlivy okolního světa a ovlivněni pouze tím, co kdysi sami dokázali. Ale nač jim to zazlívat…
Zvláštní problém není ani se sestavou, která během let doznala velké změny. Už v ní nemůže být zesnulý basista a kdysi důležitý člen Chris Squire, není v ní ani letitý frontman a zakládající člen Jon Anderson, působící už jen na sólové dráze. Jedinými dvěma pamětníky, kteří v kapele zažili sedmdesátá léta, jsou kytarista Steve Howe a bubeník Alan White. To by samo o sobě moc neznamenalo, protože právě Howe by měl být zárukou toho, že i na nových deskách duch klasických Yes spolehlivě ožije. Měl by, ale až tak jednoduché to není. Je to právě Howe, který se rozhodl pro defenzivnější přístup a jeho kytara se tak pomalu z hudby Yes vytrácí. A to je největší problém posledních let, který se v plné nahotě projevuje i na novince „The Quest“. Je zde samozřejmě zastoupen, ovšem jeho čarování na šesti strunách působí spíše jako doplněk než jako zásadní prvek desky. Ten si pro sebe uzmula dvojice Jon Davison, nový frontman po Andersonovi, a klávesista Geoff Downes. A právě druhý jmenovaný má lví podíl na tom, že „The Quest“ už skoro nezní ani jako rocková deska.
Downes spolu s Howem hráli v kapele Asia, kde byla jejich hudba nastavena jinak a popové manýry klávesistovi se snesly, či spíše patřily k trademarku kapelu. Ale u Yes? Doba, kdy v nich působil Tony Kaye nebo Rick Wakeman je nenávratně pryč a spolu s nimi zmizel i vzrušující pocit z poslechu klávesového kouzlení na starých deskách. Downes je hráčem ze zcela jiného těsta a jeho feeling má mnohem blíž ke kýči osmdesátých let než k progrocku předchozí dekády. Proto také leckdo může namítat, že „The Quest“ zní více jako album Asia než jako deska Yes. Už jen fanfáry na začátku úvodní „The Ice Bridge“ stav věci jasně dokumentují. Větší problém je, že dnešní Yes nemají v zásobě tolik nosných skladeb jako Asia a ani jako oni sami v minulosti. Album tak na leckterých místech působí vyčpělým a nudným dojmem. Stále slyšíte skvělé muzikanty, kteří si hraní spolu užívají, ale slyšíte také chudší skladby, navíc roztáhlé do hodinové stopáže. Takovou délku alba Yes v minulosti utáhli hravě, dnes se u toho, aby z nich vyšla alespoň průměrná nahrávka, docela zapotí.
Řada skladeb trpí nevýrazností a proto nakonec vezmete zavděk úvodní sedmiminutovou „The Ice Bridge“, která má i přes kýčovité klávesy schopnost udržet se v hlavě. Podobně je na tom „Dare To Know“ a dvě kratší kompozice „Music To My Ears“ a „Sister Sleeping Soul“, nejsilnější skladba celé kolekce, která je ovšem nepochopitelně odsunuta na druhý disk. Horší situace panuje v rozmáchlejších kompozicích „Leave Well Alone“ a „A Living Island“, v nichž oproti přímočařejším věcem vystupuje do popředí zpívající Howeova kytara, ale skladby samotné se utápí v dlouhé stopáži, nápady nedrží pohromadě, vaří se z vody, vše přetéká vzletnou pompou, ovšem podstata skladby samotné mizí někam do nedohledna. Takový problém už mají Yes delší dobu a není proto zcela na místě je pranýřovat za to tuto desku, která se až tak příliš neliší od toho, co kapela dělá v novém tisíciletí, kdy i její nejzapřisáhlejší fanoušci museli uznat, že je za zenitem.
Nadšení se nekoná, ale na místě není ani příkrý odsudek. „The Quest“ natočila kapela vysokých kvalit, ovšem s tím, že už z ní dávno vyprchal mladický entuziasmus a chuť posouvat vlastní hranice. Řada fanoušků si album s chutí opakovaně vyslechne a to i přesto, že současná forma je dost vzdálená tomu, co kapela předváděla na svých klasických dílech.
|
