Přestože je David Ellefson známý jako basista a zakládající člen thrashmetalových velikánů Megadeth, tato skutečnost už dnes neplatí. Tento americký muzikant se už přenesl přes hořký rozchod s kapelou Davea Mustainea a dnes stojí na startovní čáře s novou kapelou The Lucid. „Chci tvořit hudbu se svými přáteli,“ říká v následujícím rozhovoru a naráží tím na fakt, že jeho nová kapela vyrostla na kamarádství mezi jednotlivými členy. Ambice má slušné, přestože Ellefson ví, že v dnešní době není jednoduché prorazit s novým jménem, obzvlášť když svůj někdejší status z Megadeth v propagaci The Lucid využívat nehodlá. Je to znát i z toho, že při přípravě rozhovoru jasně sdělil, že se o této thrashmetalové legendě bavit nechce. Není se co divit, konec, který přišel na prahu letošního léta, pro něho určitě nebyl jednoduchý a rány z něho jsou stále příliš čerstvé. Možná pravé pohnutky jeho nuceného konce u Megadeth ukáže až čas, pro Ellefsona je tato kapela už minulostí, zelenou mají The Lucid…
Kromě tvorby vlastní hudby máš nahrávací společnost EMP Label Group, takže je jasné, že sleduješ novou hudbu. Jsou v současné době v Americe nové kapely, které tě zaujaly?
Sleduju novou hudbu, někdy věci z rádia, jindy na internetu nebo na doporučení svých přátel. V Americe ale hudební scéna není až tak zaměřena na rockovou muziku, tedy kromě turné zavedených kapel. Přichází sice nějaké nové věci, ale rock je v Americe hodně zaměřený na rádia, což je trochu mimo můj vkus. Beartooth nebo Greta Van Fleet jsou teď docela populární formace. Já to mám tak, že když uslyším nějakou skladbu jakéhokoliv žánru, můžu být jejím fanouškem, pokud mě posune tím správným směrem.
Ty si novou kapelu v posledních měsících postavil a aktuálně s The Lucid vydáváš debutové album. Mohl bys říct, na co se fanoušci mohou na tomto albu těšit?
Je to něco nového a je to velice svěží pro všechny čtyři lidi v kapele. Samozřejmě všichni máme svou minulost, kterou naši fanoušci znají. Ale z nějakého důvodu nastal okamžik, kdy jsme se spojili a byli jsme otevřeni něčemu novému a odlišnému. Nahrávka je skutečně různorodá a pro mě je důležitá i po textové stránce. Vinnie (Dombroski, zpěvák, pozn. aut.) je jako náš rock n`rollový básník.
The Lucid je úplně nová kapela nebo jsi skladby pro debutové album dával dohromady ještě v době, kdy jsi byl členem Megadeth?
S The Lucid jsme začali už v polovině roku 2020 během pandemie. V té době jsme byli všichni otevřeni spolupráci, protože bezprostřední budoucnost v našich hlavních kapelách byla dost nejistá. Myslím si, že fanoušci mě poznali jako hudebníka, který často vstupuje do nových projektů, takže pro většinu z nich to nebylo žádné překvapení. Pandemie, nepandemie… Je trochu ironií, že jsme se stejně soustředili na to, abychom naši desku vydali v říjnu, takže jsme vlastně dodrželi náš původní plán.
Podle mě album „The Lucid“ zní odlišně než by se od tebe jako dlouholetého příslušníka thrashmetalové scény čekalo. Znamená to, že tvoje inspirační zdroje nejsou jen čistě metalové?
Ať je to správně, špatně nebo je to úplně jedno, tak jsme všichni poznamenáni našimi původními hudebními aktivitami. Ty moje jsou v thrash metalu a to už od roku 1983. Ale jak fanoušci během mé kariéry viděli, dělám toho víc, než jen thrash. Miluju power metal, groove metal, hard rock a pokud někdo dokáže napsat dobrou baladu, tak i to. Pravdou je, že moje zájmy a zájmy i těch nejvíce thrashových mých přátel překračují rámec našeho původního stylu. Jsme muzikanti a tvůrci, a jak život plyne, tak se rozšiřují naše obzory, schopnosti i dovednosti, které nás vedou k dalším cílům.
Z hudby, která je na vašem debutovém albu, cítím vliv grungeových Alice In Chains nebo Soundgarden, konkrétně ve skladbě „Spoiler Head“. Jak se dnes díváš na tuto scénu ze Seattlu, o které se říká, že zabila metal?
Abych ti řekl pravdu, tak seattleský zvuk roku 1991 jsem vždy miloval. Vím, že je to od chlápka, který je spojen s thrash metalem, hodně nepopulární prohlášení, ale je na čase už tohle všechno překonat. Skvělá hudba je prostě skvělá hudba a tenhle žánr oslovil další generaci fanoušků, i těch, kteří poslouchali The Big Four (čtyři zásadní thrashmetalové kapely – Metallica, Megadeth, Anthrax a Slayer, pozn. aut.). Buď na to můžete zanevřít nebo to přijmout a já se rozhodl to přijmout a užít si to. Byly to nadčasové kapely.
Má album „The Lucid“ spojitost s filmem „Dwellers“, který vydává tvoje společnost Ellefson Films?
Ano, ale jakýmsi neplánovaným způsobem. Drew (Fortier, kytarista a herec z filmu Dwellers, pozn. aut.) sdílel nějaké nápady z filmu s Vinniem a ten si z toho vzal koncept pro texty. Album ale není bráno jako soundtrack k němu.
Ve filmu „Dwellers“ účinkuje i Drew. Byla tvorba na tomto snímku začátkem vaší spolupráce nebo jste spolu kapelu plánovali v minulosti?
Všechno, co jsme s Drewem udělali, je založené na přátelství a na hledání vzájemné kreativity. Nic z toho nebylo plánované.
Vliv Drewa Fortiera cítím zejména ve skladbě „Hair“, která jakoby odkazovala na jeho působení v Bang Tango nebo Kik Tracee. Jak moc se podílel na tvorbě vašeho debutového alba?
Ano, to s tebou můžu souhlasit. Vtipné na tom je, že „Hair“ byla první skladba, kterou mi poslal, abych do ní nahrál basu. Hodně se mi líbila a pak mi poslal dalších devět nebo deset nápadů, když už se začínala dělat deska. To bylo v létě 2020. Já si lehkost jeho hudby zamiloval. Je to hodně svěží a povznášející.
Když jsi vybíral do The Lucid spoluhráče, pořádal jsi konkurz nebo jsi měl muzikanty už vytipované?
Drew a Mike Heller už nějakou dobu spolupracovali, takže bych spíše řekl, že oni vyzkoušeli mě. Potom Dred objevil Vinnieho na sociálních sítích jeho kapely Sponge a zaměřil na něj svou pozornost. Všechno se odehrálo organicky a na bázi přátelství. Rozhodně žádné formální konkurzy.
Album zní hodně pestře, jsou na něm tvrdé skladby „Maggot Wind“ nebo „Damned“, ale i uvolněnější věci „Hair“ či „Maskronaut“. Jaká skladba je podle tebe pro album nejtypičtější?
Tohle album je dělané pro radost a vlastně na něm není žádná typická věc. Je tu velká rozmanitost a myslím si, že pokud tohle ukážeš na prvním albu, tak tím jen zvyšuješ očekávání dalších věcí. Pokud na albu odkryješ všechny karty, fanoušci už budou čekat, že to budeš dělat i potom. Jsem rád, že jsme udělali takový široký záběr, komplexnější, s jednotným zvukem, který se neomezuje jen na jeden směr.
Kdo se postaral o produkční stránku alba? Byl to stejně jako u singlu „Maggot Wind“ váš bubeník Mike Heller?
Ano, Mike Heller všechno produkoval a jeho kamarád z Německa Lasse Lammert to smíchal. Bylo zábavné s Mikem pracovat v jeho studiu v L.A. a nechat ho to produkovat, protože byl prostor pro společné nálady. On má skvělou vizi, dokáže výtečně nahrávat a je to zatraceně úžasný bubeník.
The Lucid je na hudební scéně nový pojem. Jedná se o projekt nebo právoplatnou kapelu?
Nejdřív bylo pár skladeb, pak album a pak skutečná kapela. Teď nám zvoní telefon, kdy s tím vyjedeme na pódia. Bereme to ale postupně, fázi po fázi.
Takže už plánujete koncerty? Nebude složité sladit program jednotlivých členů, když Mike Heller má závazky u Raven a Fear Factory, zpěvák Vinnie Dombroski u Sponge a ty vedeš vlastní hudební a filmové společnosti?
Jasně, u kapel jako je tahle je důležité plánování. Ale nic není nemožné. Uvidíme, jak to všechno bude…
Pokračuje v současné době také tvoje spolupráce se zpěvákem Thomem Hazaertem, s nímž jsi vydal v roce 2019 album „Sleeping Giants“?
Teď jsem se zaměřil jen na The Lucid.
Ještě se tě musím zeptat na projekt Ellefson a desku coververzí „No Cover“. Jednalo se jen o projekt pro zábavu, čemuž by odpovídal název desky a i obal ve stylu Def Leppard?
Byla to věc skutečně pro zábavu, která byla plodem pandemie. Byla to dobrá motivace něco dělat, tak jsem prostě pozval své přátele na párty. Právě minulý týden jsem tu desku znovu poslouchal a cítil jsem, jak moc zábavná ta tvorba alba byla. Když jsem začínal s hudbou, bylo to o tom, že jsem se chtěl bavit se svými přáteli a „No Cover“ je přesně typem alba, jak znovu projít naše albové sbírky z dětství a užít si je s přáteli.
V posledních letech jsi hostoval na řadě alb, spolupracoval jsi se Soulfly, Gusem G., Timem „Ripper“ Owensem, Geoffem Tatem nebo Mike Mortonem. Chystáš v blízké době opět nějakou podobnou spolupráci?
Znovu jde o to, dělat hudbu se svými přáteli. To byl můj jediný cíl, když jsem jako dítě vzal basu do ruky. Takže proč v tom nepokračovat, když je to možné? Jsem vždy otevřený nové spolupráci a myslím, že ve správnou chvíli tyto okamžiky spolupráce vytvářejí někdy i nečekaně dobrou hudbu.
Pokud by nějaká kapela chtěla tvoje účinkování na svém albu, co pro to musí udělat?
Musí se mi ta hudba líbit a musím mít rád lidi, kteří na ní dělají. Očividně jsem za ta léta rostl s dalšími umělci s rozličnými rodokmeny a ti mají tendenci sázet při spolupráci na léta zkušeností.
Na scéně působíš už skoro čtyřicet let, což je hodně dlouhá doba. Dokázal bys říct, který okamžik byl pro tebe nejkrásnější a naopak, na který bys nejraději zapomněl?
Bylo toho skutečně hodně, ale myslím, že to nejlepší prožívám právě teď. Teď zažívám tak dobré dny, o nichž spolu můžeme mluvit i v příštích letech. Jde o to, dívat se vždy dopředu a vytvářet nové vzpomínky pro zítřek.
|
