Když loni vyšlo album „Alchemy Of Souls, Part I.“, oslavující návrat chilského zpěváka Ronnieho Romera do lůna španělské party, bylo už z názvu jasné, že dojde na pokračování. Proč však pokračovat v něčem docela průměrném, co staví na výborném hlase frontmana a instrumentálních dovednostech zbytku kapely, ale skladby nabízí docela nezajímavé a šedé, jak jen dnešní heavy metal umí být? Jenže Lords Of Black jsou zjevně se svou pozicí dělníků stylu spokojeni a Romero (po laufu, do kterého se dostal během posledních let) má dnes na kapelu více času. Po euforii kolem comebacku Rainbow, kam si jej vybral Ritchie Blackmore, je kolem této legendy podivné ticho a po boku kytaristy Adriana Vandenberga jej v jeho kapele už vystřídal Mats Levén. Zdá se, že pro Romera jsou dnes Lords Of Black znovu prioritou. Není jej ale pro tuhle partu škoda?
Romero začínal jako čistě heavy či powermetalový zpěvák, ale během času ukázal, kde má jeho hlas největší sílu. V čistě hardrockových věcech, v nichž dokáže využít dramatičnost, částečné bluesové cítění a kladný vztah k baladám. To však rozhodně není případ Lords Of Black a proto jej každá z desek vrací o několik let zpět. Dalším problémem této kapely je fakt, že nemá zásadního autora. Kytarista Tony Hernando sice ví, jak má vypadat pořádná heavymetalová skladba, ovšem využívá při kompozičním procesu tolik stylových klišé a dávno vymyšlených postupů, že výsledek se nikdy nemůže rovnat klasikům a velikánům stylu. K něm Lords Of Black vzhlíží, ovšem jejich velikosti rozhodně nedosahují. Je to problém všech jejich desek (i nejlepší „Icons Of The New Days“) umocňovaný navíc pokaždé hodinovou stopáží, což je pro kapelu moc velké sousto.
„Alchemy Of Souls, Part II“ v tomto ohledu nemění vůbec nic. Doufání, že Lords Of Black konečně přijdou s výbornou deskou, která by podtrhla renomé muzikantů (zejména Romera a Hernanda), je znovu marné. Dvojka je o fous silnější než byla loňská jednička, ale pořád se ještě pohybuje v lehkém (opravdu velmi lehkém) nadprůměru a Lords Of Black ani na popáté neskórují přesvědčivě. Většina skladeb proletí kolem uší, aniž by i po několikerém poslechu zanechala větší dojem. Nejsilnějším příkladem jsou „Mind Killer“, „Death Dealer“, „Bound To You“ či „Fated To Be Destroyed“. Ty jasně odpovídají na to, proč Lords Of Black nepatří do světové extratřídy, i když by na to vokálně a instrumentálně měli. Postupem let odhodili symfonický balast svých začátků, netlačí tolik na pilu, ale i tak jim chybí lehkost, která je dnes pro heavymetalovou hudbu nezbytností.
Najdou se samozřejmě výjimky, při kterých kapela zvedne hlavu a povede se jí předložit přesvědčivou kompozici. Jsou sice v menšině, ale najít se dají. Nejlepší z nich je vzletná „What`s Become Of Us“, v níž kapela střídá tvrdé polohy se vzdušnými slokami a silným refrénem, blížícím se ke stadionovému pojetí rocku. I na Romerovi je znát, že tato poloha mu sedí mnohem lépe než urputnější místa, kde je nucen používat příliš ostrý výraz. Druhým příkladem dobré skladby je dramatičtěji pojatá „Prayers Turned To Whispers“, ve které jako kdyby zpěvák chtěl zúročit své několikaleté působení po boku Ritchieho Blackmorea a vkládá do ní opět více hardrockový výraz. Přestože jsou podobně laděné věci na desce v menšině, jsou tím, co by mohlo Lords Of Black ukázat cestu do budoucna a přinést přece jen silnější desky. Ovšem na více než hodinové délce, ve které své původní kouzlo, zničené příliš tvrdým zvukem, ztratí i coververze „Sympathy“ od Uriah Heep, je to stále ještě málo.
„Alchemy Of Souls, Part II“ je opět příliš velký kus muziky, který rozmělňuje i občasné dobré nápady. Opět plně nepřesvědčí o tom, proč by tuhle kapelu bylo nutné považovat za důležitou a nedílnou součást heavymetalové scény. Oni sami by to jistě chtěli, ale pořád se jim nedaří vykročit ze zástupu druholigových kapel, kam pořád ještě patří.
|
