Málokterá kapela dokázala za čtyřicet let své existence vzbudit tolik vášnivých emocí jako samozvaní "Králové metalu". Americká čtveřice doslova rozdělila metalovou komunitu na dva nesmiřitelné tábory. Jedni Manowar nekompromisně zbožňují pro jejich bezesporu kvalitní hudbu. Druzí jim nemůžou přijít na jméno pro jejich monstrózní sebevědomí, nekonečné machrování a siláckou image, která někdy hraničí až s trapností. Vůbec si netroufám odhadnout, který z těchto táborů je početnější, ale ať už máte na tuhle kapelu jakýkoliv názor, rozhodně nemůžete popřít fakt, že se nesmazatelně zapsala do historie heavy metalu a to nejenom hromadou všemožných prvenství a překonaných rekordů, ale především řadou povedených nahrávek. V kronice s názvem Heavy metal jí bude navždy patřit pořádně obsáhlý zápis.
Historie Manowar se začala psát v roce 1980, kdy se na turné legendárních Black Sabbath k desce "Heaven and Hell" poprvé setkala dvojice Joey DeMaio a Ross H. Friedman (metalovému publiku dobře známý pod pozdější přezdívkou Ross the Boss). První zmíněný u Sabbathů pracoval jako basový technik a pyrotechnik a druhý hrál na kytaru ve francouzské kapele Shakin´ Street, která na turné dělala Black Sabbath předkapelu. Oběma pánům bylo shodně dvacet šest let a oba měli již bohaté muzikantské zkušenosti (DeMaio měl za sebou hraní v kapele Dave Feinstein´s Thunder, Ross the Boss měl na kontě již tři studiová alba s punkovými The Dictators). Joey a Ross si skvěle rozuměli (lidsky i hudebně) a když jim údajně samotný Ronnie James Dio doporučil, že by měli založit kapelu, nebyl nejmenší důvod jeho radu neuposlechnout. A tak ještě téhož roku v Auburnu ve státě New York vznikla budoucí heavy metalová legenda. Dvojice do sestavy přibrala ještě zpěváka Louise Marulla, který si pro vystupování v kapele zvolil pseudonym Eric Adams (ten je odvozen od křestních jmen jeho dvou synů Erica a Adama) a bubeníka Carla Canedyho, který s DeMaiem působil v Dave Feinstein´s Thunder. Nutno zmínit, že v pozdějších rozhovorech členové kapely o Carlu Cenedym mluvili jako o najatém muzikantovi, který nikdy plnohodnotným členem Manowar nebyl.
O tom, jakou hudbu bude nově vzniklá formace hrát, nemohlo být sebemenších pochyb. Všichni byli velkými příznivci heavy metalu, který v té době zažíval období rozpuku. Na britských ostrovech sbíraly první vavříny Judas Priest, Iron Maiden či Saxon, ale v Americe byla situace trochu jiná, zde byla tvrdá hudba ještě dost ovlivněna glam rockem. Manowar jako by se dokázali od svého okolí úplně odstřihnout a inspiraci pro svou tvorbu čerpali zásadně z evropských hudebních tradic, s čímž souvisela i DeMaiova záliba ve vážné hudbě (především v tvorbě Richarda Wagnera). Kvarteto z Auburnu tak dodneška platí za jednu z mála kapel v USA, která dokázala ve své hudbě absolutně popřít svůj americký původ (prvky blues a podobných typicky amerických žánrů bychom v její hudbě našli jedině za použití mikroskopu). Možná právě proto se Manowar vždy dařilo více na starém kontinentě než ve své domovině.
První nahrávku kapela spáchala v roce 1981. Jednalo se o dvouskladbové demo, které se stalo jediným počinem, na kterém je ke slyšení Carl Canedy. Toho vzápětí v sestavě nahradil tlučoun Donnie Hamzik. V této sestavě kapela podepsala smlouvu s labelem Liberty Records (spadajícím pod EMI) a nahrála svůj debut "Battle Hymns".
Nahrávka jako by předznamenávala styl, kterým se bude kapela v budoucnu ubírat. Už zde jsou ke slyšení zárodky mohutných sborů, klávesy připomínající orchestr, dominantní baskytara i první pokusy o chytlavé metalové hymny. Celá deska je dost ovlivněna sedmdesátkovým hard rockem a ani po zvukové stránce nemůže konkurovat tehdejším veličinám slušně se rozjíždějící britské heavymetalové scény. Zvuk měl na starosti jistý Joe "C" Foglia, který se po boku legendárního Martina Birche podílel i na albu Black Sabbath "Heaven and Hell".
Nepříliš oslnivý otvírák "Death Tone" stojí na pomezí hard rocku a dřevního heavy metalu a nenaznačuje, že by se na desce měly dít velké věci. Jenomže ony se dít začnou a to hned s druhým kouskem. Tím je první manowarská óda na heavy metal (kdo mohl v té době tušit, že jich v pozdějších letech vznikne nespočet) "Metal Daze" se silně návykovým sborovým refrénem. Poté na sebe veškerou pozornost strhne zpěvák Eric Adams, který na ploše celého alba předvádí doslova dechberoucí výkon. Ať už jde o mistrovské hrátky s frázováním ("Fast Taker") nebo o výlety do extrémních výšek ("Shell Shock"). Adamsův suverénní chlapácký projev se stal dalším poznávacím znamením hudby Manowar a na úspěchu kapely měl odjakživa lví podíl.
Velkým hitem alba se stala kapelní hymna "Manowar", která se v koncertních setlistech amerického uskupení objevuje dodnes. Z úplně jiného těsta pochází výpravná a mrazivě temná "Dark Avenger", kde si v roli vypravěče zahostoval americký herec a režisér Orson Welles. Instrumentálka "William´s Tale" zahájila tradici DeMaiových baskytarových sólovaček, se kterými se v pozdější tvorbě Manowar budeme setkávat častěji než je zdrávo. To nejlepší si pánové nechali na konec. Sedmiminutový majstrštyk "Battle Hymn" je ukázkou skladatelské geniality. Téhle skladbě k dokonalosti nechybí vůbec nic, přes chytlavou melodii, mistrně vygradovaný úvod, výborné kytarové sólo až po epickou atmosféru, skvělou práci s harmoniemi a Adamsův teatrální zpěv hnaný až do extrému. Není divu, že se "Battle Hymn" stala nejen jedním z největších hitů kapely, ale i inspirací pro řadu o generaci mladších uskupení zejména z řad powermetalistů.
Svůj celoživotní boj za "true heavy metal" zahájili Manowar podařenou deskou, která ani po téměř čtyřiceti letech neztratila jedinou jiskřičku ze svého lesku.
|
