V roce 1983 stihli Manowar kromě desky „Into Glory Ride“ vydat ještě singl „Defender“, kde se opět v roli vypravěče představil americký herec Orson Welles (skladba „Defender“ se o čtyři roky později objevila i na albu „Fighting The World“). Singl slavil úspěch především v Evropě, kde se kapele z dlouhodobého hlediska dařilo mnohem víc než ve své domovině. Největší úspěch Manowar sklízeli ve Spojeném království, kde o rok později začínali evropské turné ve společnosti dánských heavy metalistů Mercyful Fate. Parta okolo Kinga Diamonda s Manowar odehrála jen jeden jediný koncert, pak si sbalila fidlátka a společné turné opustila. Důvodem bylo prý arogantní chování americké čtveřice, která jim záměrně dávala málo prostoru, jak pro zvukovou zkoušku, tak pro samotné vystoupení. Navíc jim nedovolili vlastního zvukaře, což se prý zásadně podepsalo na jejich zvuku. Králové metalu tedy odjeli turné bez nich.
Manowar se už tenkrát ukázali jako šikovní marketingoví manažeři a dokázali z popularity na Britských ostrovech vytěžit maximum ve svůj prospěch. Svou třetí studiovou desku chytře pojmenovali „Hail To England“, což přízeň anglického publika ještě víc upevnilo a rázem byly všechny problémy na turné zapomenuty.
Je až neuvěřitelné jak rychle nahrávka vznikla. Na natočení a smíchání celého alba stačilo kapele údajně pouhých šest dní (i když Ross The Boss v jednom z pozdějších rozhovorů přiznal, že celý proces nahrávání trval ve skutečnosti dvanáct dní, protože kapela během něj natočila i písně pro následující album „Sign Of The Hammer“). Deska má sice jen třiatřicet minut a kvapná práce se lehce podepsala na jejím zvuku, ale i tak je pracovní tempo americké čtveřice více než obdivuhodné.
„Let each note I now play be a black arrow of death, sent straight to the hearts of all those who play false metal.“
Zatímco na předešlé řadovce „Into Glory Ride“ se kapela vydala cestou dlouhých a kompozičně propracovaných skladeb, tak na „Hail To England“ se vrací k přímočařejším a posluchačsky mnohem přístupnějším postupům. Svým směřováním má deska blízko k o dva roky staršímu debutu. Pořádnou ranou na solar je hned otvírák „Blood Of My Enemies“. Tento nekompromisní válečný pochod pomalu nabírá na obrátkách, až vyvrcholí v mohutný refrén s mistrovsky napsanou vokální linkou. Zde Eric Adams předvede, že je po právu řazen mezi nejlepší heavy metalové zpěváky své doby. Následující šlapavý kousek „Each Dawn I Die“ takové grády zdaleka nemá, ale zaujme alespoň bravurním kytarovým sólem. S pořádnou dávkou energie se o slovo přihlásí „Kill With Power“. Ta díky údernému sloganovému refrénu funguje hned na první dobrou. V podstatě to samé platí i o hymnickém titulním songu. Naopak moc se nevyvedla skladba „Army Of The Immortals“, oslavující heavy metal a jeho fanoušky. Zásluhou častých změn tempa působí píseň poněkud rozháraně a nesourodě. Kytarové a baskytarové exhibice občas dostávají na deskách Manowar víc prostoru než je zdrávo a tím pádem po chvíli začínají nudit. Přesně to je případ „Black Arrows“, v jejímž úvodu nám pánové sdělí, jak hodlají zatočit se všemi, co hrají „falešný metal“. Závěr desky obstará devítiminutová progresivní záležitost „Bridge Of Death“. Ta sice není úplně špatná, ale kvalit zavíráků z předchozích alb přeci jen nedosahuje.
Třetí řadová deska Králů metalu přináší kvalitativně nevyrovnaný materiál. Zatímco v první půli alba ze sebe kapela vydala to nejlepší, ve zbytku nahrávky jako by ji docházel dech. V poměru ke své krátké stopáži obsahuje deska "Hail To England" dost zbytečné vaty. Nedá se ji ovšem upřít, že v době vydání sklízela úspěchy, a to především (nepřekvapivě) na Britských ostrovech.
|
