I když kariéra této americké heavymetalové formace nepatřila nikdy k neklidnějším, to, co Alcatrazz zažili v posledním roce s nimi a zejména s jejich fanoušky dozajista otřáslo. Loni přišla tato parta s comebackovým albem a prvním dílem za posledních čtyřiatřicet let, „Born Innocent“, na němž jako by chtěla demonstrovat nerozbornost sestavy, v níž se objevili hned tři muži z počátků kapely. Dnes je všechno jinak. Klávesista Jimmy Waldo a basista Gary Shea stále drží prapor Alcatrazz nad hlavou, ovšem už u toho není zpěvák a zakládající člen Graham Bonnet, na jehož přítomnosti Alcatrazz vždy stavěli svou existenci. Bonnet byl u toho, když se kapela zakládala a vydávala památný debut „No Parole From Rock N`Roll“ (to znamenalo vstup na scénu pro švédského kytaristu Yngwieho Malmsteena), byl také u toho, když se po začátku nového tisíciletí kapela dala znovu dohromady a ostatní původní členové už v ní chyběli.
Co stálo za odchodem Grahama Bonneta se dozvíte z rozhovoru s Jimmym Waldou. Nejdůležitější, že Alcatrazz fungují dál a vydávají pátou desku v pořadí, lakonicky nazvanou „V“. Možná tím jednoduchým názvem chtějí symbolizovat nový začátek… Ten je nasnadě i proto, že si Bonnet založil svou vlastní verzi Alcatrazz, v níž s ním zatím působí pouze americký kytarový střelec, někdejší člen progresivistů Nevermore a současná opora Arch Enemy Jeff Loomis. Alcatrazz se tak řadí po bok Ratt, Great White, Rough Cutt, L.A. Guns a dalších, kde se původní členové nepohodli a obě znesvářené strany se rozhodli pokračovat pod tímtéž logem. Je to sice podivné, ale pokud jim to americký právní řád umožňuje (pouze s drobnou úpravou původního jména), mají na to jistě právo. Konečné rozhodnutí, která z variant na rozkolu vydělala, bude na fanoušcích. Na jakou stranu se přikloní v případě Alcatrazz se teprve uvidí, venku je totiž zatím pouze nová deska sestavy, kterou vedou Waldo a Shea.
Ti potřebovali zpěváka. Znovu svůj zrak upnuli na Velkou Británii a zapátrali v minulosti Rainbow. Z této legendy bývalého kytaristy Deep Purple Ritchieho Blackmorea pocházel Bonnet, odsud vzešel i současný vokalista Alcatrazz Doogie White. Přestože jej řada fanoušků Rainbow nepovažuje za nejlepšího vokalistu, který kdy po Blackmoreově boku vystupoval, během let White ukázal, že je šikovným pěvcem (i když nejlepší výkon své kariéry dosud skutečně předvedl na albu „Stranger In Us All“ od Rainbow), byť charisma, které měl Ronnie James Dio či sám Bonnet nemá. Ale pro Alcatrazz, kteří se rovněž řadí k zasloužilcům rockové scény, byl White logickou a ne špatnou volbou.
Stejně jako Bonnet je i on pěvcem ze staré školy, který má v hlase i v krvi klasickou britskou školu sedmdesátých let. Proto je nejsilnější ve věcech, které příliš nekoketují s heavy metalem a v nichž může rozvinout smysl pro dramatičnost. I přesto Alcatrazz desku odstartují ostrou speed/heavymetalovou kompozicí „Guardian Angel“, ve které současný kytarista Joe Stump předvádí malmsteenovské prstolamy, včetně pověstného neoklasicistního feelingu. Vykrádání sebe sama? Ne, přesně takový byl styl původních Alcatrazz, když u nich působil „zázračný“ Švéd. Dnes už možná přežitek, ale na něj tito muzikanti nárok mají. Po „Guardian Angel“ a následující „Nightwatch“ Alcatrazz zvolní, „Sword Of Deliverance“ a zejména výtečná „Turn Of The Wheel“ představuje jejich hardrockovější tvář, která kapele sluší mnohem více než heavymetalová. Nejde o návrat k albům „Disturbing The Peace“ a „Dangerous Games“ z poloviny osmdesátých let, které přece jen byly ještě více rockovější (či s příklonem k AOR), ale spíše o poklonu sedmdesátým letům.
Rainbow z desky skutečně rezonují a není to dané jen Whiteovou přítomností. V řadě skladeb (za všechny jmenujme epičtější „Return To Nevermore“ a „Maybe Tomorrow“) je slyšet inspirace u Blackmoreova rukopisu, což však těmto muzikantům nelze mít za zlé. Dělají to trochu po svém, do starého základu přidávají vlastní, modernější ingredience a to je v současnosti jejich největší síla. Nejvíce jí koncentrovali do závěrečné balady „Dark Day For My Soul“, z níž neudělali rádoby hitovou věc, která by chytla na první dobrou, ale spíše rozmáchlejší kompozici, kde kromě kytar a zpěvu hraje prim tklivý klavír, doplňující explodující Stumpova sóla. Skladba dělá zajímavou a takřka nečekanou tečku za albem, které mělo potvrdit životaschopnost kapely i v životě po Bonnetovi. Podařilo se?
V podstatě ano… Alcatrazz předkládají další variaci na sedmdesátkovou (a částečně i osmdesátkovou) klasiku, nejedná se však o dýchánek stárnoucích muzikantů, majících svůj zenit už dávno za sebou. "V" je zdařilá nahrávka, o níž se dá s rozhodností tvrdit, že je kouskem poctivé hudby. Uvidíme, jak na tuto výzvu odpoví Graham Bonnet, faktem je, že „V“ se podařilo o malý kousek lépe než loňská bonnetovská „Born Innocent“.
|
