Přestože je na světě řada fanoušků, kteří se ještě nesmířili s tím, že Rage Against The Machine, ač stále občasně koncertují, jsou spíše už jen historický pojem, jejich dvorní kytarista Tom Morello má na věc jiný pohled. Dávno vyrostl z formátu, který Rage Against The Machine nabízeli v devadesátých letech a jeho hudební rozhled je mnohem větší. Ze superskupiny Prophets Of Rage, kterou vedl společně s bývalými členy RATM a třemi rappery to sice moc poznat nebylo, ale už i ona je minulostí. Rap metal, tak jak zazářil na začátku devadesátých let, se rychle vyčerpal a dnes už nemá co nového nabídnout. Morello to ví a proto se věnuje tomuto žánru už spíše okrajově. Jeho sólovky jsou docela jiné než to, co hrál s RATM a to mu řada skalních nemůže zapomenout. Jenže se na nich dají najít i zajímavější věci, než jaké dělala jeho bývalá kapela.
S tou si Morello zakládal na tom, že nepoužíval žádné kytarové efekty, což zvěčnil i do bookletu debutového alba. Doba ale pokročila a tento muzikant už není tak radikální. Jak po hudební stránce, tak po stránce textové nemá potřebu už tolik bouřit a provolávat komunistickou revoluci. Přestože jeho nejnovější „The Atlas Underground Fire“ je pořád svým způsobem radikálnější dílo, Morello si na něm otevřeně užívá tvůrčí svobody. Za tímto účelem si taky pozval řadu hostujících muzikantů z celého žánrového spektra, až bylo jasné, že tuto desku bude symbolizovat zejména pestrost. Jak také jinak nazvat album, na kterém se vedle sebe objevuje Bruce Springsteen, hip-hopper Mike Posner, zpěvák metalcorových Bring Me The Horizon Oli Sykes, syn Boba Marleyho rapper Damian Marley či předák Pearl Jam Eddie Vedder? Ovšem pestrost je někdy trochu na škodu a snadno se přelije do roztříštěnosti.
Album se pohybuje od klasického hard rocku, který zastupuje úvodní (po intru „Harlem Hellfighter“) cover od AC/DC „Highway To Hell“, prezentovaný Springsteenem a Vedderem (který Morello hraje s úctou k originálu, ač si trochu změnil ústřední sólo) až po elektronickou diskotéku v závěru alba. To je věc, kterou řada fanoušků kdysi stylotvorného kytaristy nezkousne. Chtějí slyšet jeho údernou, zeppelinovsky-sabbathovskou kytaru, ale ta se leckde ztrácí pod nánosy elekroniky a zmodulovaného zpěvu. Starým fanouškům je určen zejména start desky, ať už je to „Highway To Hell“ nebo následující „Let`s Get The Party Started“ s hostujícím Olim Sykesem, které lze považovat za rockové věci. Od „Driving To Texas“ je však jasné, že tak jednoduché to s touto deskou nebude. Morello v ní využívá mnohem více studiových vymožeností a samplů a místy se přibližuje až k popové náladě.
Zcela odlišnou polohu prezentuje „The War Inside“, ve které roli speciálního hosta přijal současný představitel amerického country Chris Stapleton, jenž skladbu dovádí nejen do countryových končin, ale bere si s Morellem inspiraci ze space rocku sedmdesátých let. Pak následuje ostrý úhybný manévr, „Hold The Line“ muzikanti (zde hostuje mladý alternativní muzikant říkající se Grandson) a Morello směřují pryč od rockového teritoria. Jistým pojítkem s tímto stylem je jeho kytara, ale ta se objevuje přece jen méně, než by se čekalo. Víc prostoru dostává rytmika, klávesy a elektronika. Jediným záchytným bodem je pak předposlední „Save Our Souls“, do které velký vklad dal frontman švédských hardcore punkových Refused Dennis Lyxzén. Je však obklopena zcela odlišnými kompozicemi, takže stojí na konci alba osamoceně jako sám voják v poli.
Z desky přímo sálá pocit, že všichni hosté skladby upravili do svého stylu. Přesně podle toho, kdo v té či oné kompozici hraje, už dopředu víte, jak bude znít. Je tím potlačena Morellova osobitost, přestože deska vychází pod jeho jménem. Album není ucelené, je místy až chaotické a neukotvené. Morello samozřejmě kvůli tomu hovoří o ambiciózním díle, překračujícím hranice všech stylů, ovšem větší soustředěnost by nebyla od věci.
|