Byly doby, kdy rockeři a metalisté Duran Duran nenáviděli. Tahle kapela ve své době představovala (spolu s Depeche Mode) protiváhu vůči všemu rockovému a metalovému a hudební scéna se dělila na ty, kteří byli buď metalisty nebo depešáci (kam patřili i příznivci Duran Duran). Dnes se všechny rozdíly dokonale setřely. Depeche Mode jsou předlohou pro rockové hudebníky, kteří vesele předělávají jejich největší hity a Duran Duran jsou uznávaní muzikanti napříč celým hudebním spektrem. Berou je rockeři i punkeři, kteří uznávají, že tato kapela má v zásobě celou řadu výtečných hitů. Ty nejstarší „Girls On Film“, „Hungry Like A Wolf“ nebo „Rio“ dnes už mohou působit přežitě, ale největší z nich, ať už stadionová „Wild Boys“ či skvostná dvojice „Ordinary World“ a „Come Undone“ mají dodnes obrovskou sílu.
Duran Duran prošli za dobu své existence slušným vývojovým procesem. Od prvních alb, na kterých jasně definovali popovou hvězdičku své doby a jejich doba byla poplatná začátku osmdesátých let, se z nich v letech devadesátých stala univerzální poprocková kapela, která se nebojí koketovat s tehdy moderním alternativním rockem či v závěru dekády dokonce s hardrockovým základem. Přestože alba z té doby mají větší uměleckou hodnotu, jejich komerční dopad byl od dob „The Wedding Album“ nepoměrně menší než u starých nahrávek. Duran Duran byli tak silně spojeni s osmdesátými lety, že je novější časy nevítaly s otevřenou náručí a kapela byla odsunuta do kategorie hudby pro pamětníky. Tento status potvrdilo i nové milénium, ve kterém Duran Duran rezignovali na vývoj a pohodlně se usadili ve výrazu, reflektujícím hitová osmdesátá léta i novější tvorbu, v určitém kompilátu jejich kariéry, což jim nemůže zaručit návrat k nejzářivějším hvězdám, ale rozhodně nabízí to, co jejich fanoušci chtějí slyšet. Sice už bez mladického nadšení, ale s větším nadhledem a zkušenostmi.
Na novince „Future Past“ se Duran Duran vrací přesně v této formě. Nejsou tvrdí jako na překvapivém albu „Pop Trash“, na kterém si nepokrytě zahrávali s hardrockovým výrazem, nejsou ani tak pouťově rozchechtaní jako na prvních albech. Ponejvíce se soustředí na svou serióznější etapu konce osmdesátých a začátku devadesátých let a přesně v tomto duchu desku natočili. Není překvapivá, ale zachovává tvář kapely, což je pro Duran Duran v posledních letech asi to nejdůležitější. Čekat, že kapela přijde ještě někdy s něčím tak silným, jako bylo „Ordinary World“, by mohl čekat jen nejskalnější fanoušek, který zhltne vše, co mu bratři Taylorové, zpěvák Simon Le Bon a klávesista Nick Rhodes kdy nabídli. Možná zamrzí absence většího množství kytar, ale to u Duran Duran nikdy nebyla priorita. Kapela letos sází především na silné melodie a hru s atmosférou. Ta je místy docela dost tajemná, umocňují ji až mysticky znějící klávesy a Le Bonův přednes, který se opět dotýká postpunkového hnutí začátku osmdesátých let, tedy prostředí, odkud kapela vzešla…
K největším hitům je bezpochyby úvodní „Invisible“, na níž kapela vsadila také jako na pilotní singl. Posluchače přenese do osmdesátých let a dokonce v ní lze zaslechnout ozvěny tehdejších kapelních tutovek, přestože v refrénu už Le Bon rozehrává vzletnější melodie místo očekávaných výrazněji skandovaných. I když kapela jako na producenta a spoluautora této skladby vsadila na britského DJ Erola Alkana, i on pochopil potřeby členů a netlačil Duran Duran do zbytečně moderního výrazu. Kromě „Invisible“ se Alkan podílel i na dalších nejvýraznějších položkách alba, výtečné „Give It All Up“ (hostuje zde švédská post-grungeová zpěvačka Tove Lo) a „Hammered“, v níž je důležitý vklad hostující britské zpěvačky Ivorian Doll. Nejsilnější skladbou desky je trochu nostalgickým nádechem vonící výborná kompozice „Wing“, v níž důležitou kompoziční roli sehrál skladatel Mark Ronson, někdejší spolupracovník Paula McCartneyho, Amy Winehouse či kapely Queens Of The Stone Age a kytarista někdejší ostrovní hvězdy Blur Graham Coxon. Tato čtveřice skladeb, doplňována dalšími zdařilými kousky „All For You“, „Beautiful Lies“ či „Falling“ patří k tomu nejlepšímu, co deska nabízí. Nejsou tak žhavé jako někdejší hity, ale svou vnitřní sílu a jisté kouzlo stále mají.
Stejně tak „Future Past“ není nejlepším albem Duran Duran. Je jejich klasickou prací nového tisíciletí. Kapela se dostala do fáze, ve které už nechce vymýšlet nic nového a natáčí alba pro staré fanoušky. V podstatě to stačí. Hrstka hitů, které doplní koncertní setlist, je zde zastoupena, přestože ukazuje nemilosrdný fakt, že nikdo skutečně nemládne. Kapela působí přemýšlivějším a rozvážnějším dojmem, což je ale asi v pořádku.
|
